středa 29. září 2010

Skream - Outside The Box

* Recenze vyšla na stránkách techno.cz

Dříve nebo později to potká každý hudební styl. Ano, mluvím o chvíli, kdy se otevřou dveře undergroundu a na světlo mainstreamu vyjde dav producentů toužících prezentovat vlastní skladby širšímu publiku pomocí líbivějších forem. Není tedy překvapením, že se to stalo i dubstepu. Ovšem fakt, že v čele davu stojí britský producent Skream, pro mě osobně překvapením je.

Skream, vlastním jménem Oliver Jones, patří i přes svůj nízký věk (24 let) k ikonám dubstepu; spoluvytvářel ho, formoval, dával mu tvář - mimo jiné skvělým singlem Midnight Request Line považovaným za jednu ze základních skladeb žánru, skvělými ípíčky pod názvem Skreamizm, debutovým albem Skream! (2006) i spoustou remixů. I když ve vzduchu létalo mnoho vlaštovek avizujících jeho brat k mainstreamu, například remix skladby In For The Kill zpěvačky La Roux, anebo skladby projektu Magnetic Man (spolu s Bengou a Artworkem), stále jsem předpokládal, že na novém albu přeci jenom půjde ve šlépějích nekompromisních, hutných, temně zabarvených skladeb navazujících na předchozí vydané věci.

Tím nechci říct, že bych měl raději tu, či onu Skreamovu tvář. Chtěl jsem být překvapen, ať už příjemně, nebo nepříjemně. Osobně nemám s příklonem k mainstreamu žádný zásadní problém. Nicméně, mainstream je o podbízení se a ke jménu Skream mi tohle spíše nesedělo.

Po přečtení mnoha recenzí na Outside The Box a ještě před samotným poslechem desky jsem se ale trochu vyděsil. Zdálo se totiž, že album jde úplně jinou, třetí cestou! Za prvé: prý je plné komerčních slátanin! A za druhé: čekáte dubstepové album od jednoho z nejrespektovanějších dubstepových producentů a v podstatě jediné, co na něm nenajdete je, ehm, dubstep? Uf, naštěstí ani jedno se neukázalo jako pravda.

Britský kritik Dan Hancox prohlásil, že dubstep není hudební žánr, kterému pasuje albový formát. S tím bych asi souhlasil, pokud bych měl mluvit o Skreamově prvním albu Skream!, které opravdu spíše působilo jako sbírka singlů, než celek. Nicméně dubstep určitě dokáže albový formát unést, viz například Burial nebo Scuba. A řekl bych, že i Skreamova novinka Outside The Box drží pohromadě docela bez problémů. Žádná ze skladeb není vyloženě špatná, anebo producentsky a zvukově neobratná. Naopak, některé jsou bezesporu dokonalé.

Skladby na albu bych rozdělil zhruba do tří skupin. Do první bych zařadil skladby, které jsou krásné, bohužel však malinko nedovařené: A Song For Lenny, Perferated nebo Listenin To The Records On My Wall. Obsahují zajímavé nápady, melodie, ale i kvůli svojií délce kolem tří minut stojí pouze rozkročené nad označením "skvost". Což je docela škoda...

Do druhé skupiny bych zařadil skladby víceméně dubstepové, které sice jsou dotvořené do jednolité hmoty, nejsou však tak dobré, aby udržely vaši pozornost po celou dobu (CPU, Filed Of Emotion, Wibbler). Vlastně "dobré" jsou, ale od Skreama bych chtěl "geniální" dubstep. Lehce kořeněný.

A konečně třetí skupina. V ní jsou věci, které z alba jednoznačně vyčnívají. Působí sice oním avizovaným líbivějším dojmem, oplývají ovšem nezpochybnitelnou kvalitou a soudržností. O to víc, že pro Skreama nejsou úplně typické, ať už zvukem nebo větším množstvím vokálních partů: například "UK Garage" song How Real, do hip-hopu laděná 8 Bit Baby, Reflections (ve spolupráci s dBridge a Instra:mental) a taky drum and bassově oldschoolový The Epic Last Song.

Sečteno, podtrženo: Outside The Box může pro někoho znít vpravdě trochu mainstreamově, ale kvůli tomu není třeba zatracovat žádné album. Každopádně mám trochu obavu z celosvětového diskurzu vedeného pouze ve smyslu "Skream=mainstream". Outside The Box se kvůli tomu nejspíš stane součástí hudební historie a v každém budoucím článku o dubstepu bude zmíněno jako první předvoj při průniku žánru ven z podzemí. Což je dobře kvůli prodejům, ale ne kvůli možnosti nových posluchačů vytvořit si nezaujatý vlastní názor. Dostanou totiž vždy informaci, která postupem času ponese sdělení plné zmatených dojmů a pojmů. Ale to už je holt součást hudebního byznysu.

sobota 18. září 2010

Fabric 53 - Surgeon

* Recenze vyšla na stránkách techno.cz

Dlouhou dobu pro mě „surgeon“ bylo jen špatně se vyslovující anglické slovíčko. V souvislosti s hudební produkcí Antony Childa jsem nikdy překlad jeho pseudonymu zásadně neřešil. Surgeon byl prostě Surgeon, bez konotací na český význam: chirurg. Jenomže pak Anthony v jednom rozhovoru řekl: „To hlavní nikdy nenajdete na povrchu, ale dole, pod povrchem“. I když zmíněná věta více souvisí s jeho zájmem o jógu a hypnózu než o medicínu, nemůžu od té chvíle z hlavy dostat spojení „chirurg - Surgeon jako autor“.

Slyším-li totiž slovo „chirurg“, vybaví se mi skalpel; práce se skalpelem, která vyžaduje preciznost. A slovo preciznost lze použít i v případě tvorby Anthonyho setů a vlastních skladeb. Jemné řezy, kvalitní práce, málo krve…

Britského DJe a producenta Surgeona jsem objevil před deseti lety v Pardubicích na festivalu Summer Of Love. Jednotlivé skladby jeho setu zněly syrově, mixy byly technicky bezchybné a celkově na „techno“ set vše působilo velmi pocitově, pozitivně. Přiznávám bez mučení: Surgeona jsem si zamiloval.

Za svou patnáctiletou kariéru sice vydal hodně skladeb, ale pouze jednu mixovanou kompilaci, před dvěma lety pro Warp. Takže informace o chystaném mixu Fabric 53 ve mně vzbudila nadšení a pochopitelně vysoká očekávání. Teď už můžu napsat, že očekávání byla beze zbytku naplněna.

Fabric 53 je po většinu času zaplněn přímočarými techno skladbami. Prožitek z poslechu je velmi intensivní, neustále do sebe prostupují odstíny temné, mění se textury, kontrast. Surgeon úžasně zvukově brousí do vod blízkým dubstepu a post-dubstepu, „broken-technu“. Není pochyb, že všechny odstíny dubstepu a techna se velmi dobře doplňují (což se v současné době projevuje ve tvorbě i mnoha jiných techno DJů, viz recenze na Berghain 04). I když je pravda, že úplně klasické dubstepové kousky zde nenajdete - vždy se jedná o nejrůznější zvukové stavby, které v sobě mají hodně hutné beaty a přibližují se svým způsobem do techno teritoria.

Surgeon má rád mnoho různých stylů. A co má rád, to hraje i v klubech. Někdy navzdory mírné nevoli techno puristů. Nejvíc mě baví momenty, ve kterých je syrovost vyvážena lehkou zvukomalebností, například Starkey - Stars (Slugabed Did A Remix) ve spojení s Cari Lekebusch - Spindizzy (Luke Slater's L.B. Dub Corp Mix), což dohromady vytváří neuvěřitelně hutnou, krásně nadýchanou směs. Nebo Ital Tek - Spectrum Falls ve spojení s Surgeonovým Klonk Part 1. Nevím, jestli tyhle skladby chci poslouchat ještě někdy oddělené!

Skladeb je zde třicet, takže si dovede představit ten mazec. Přesto se nejedná o prvoplánovou exhibici ve stylu DMC šampionátu, kdy každou druhou minutu chytáte nit a sledujete DJe s nohou za krkem, jak pouští jeden vinyl za druhým. Vůbec ne. Surgeon ostatně používá Ableton. Fabric 53 je prostě jednolitá hmota složená z mnoha individualit, která dokázala zafungovat neuvěřitelně jako celek. Když si někde o nějakém mixu přečtete, že drží "pohromadě a funguje", tak Fabric 53 je přímo synonymem k tomuto vyjádření.

pátek 10. září 2010

Berghain 04 - Ben Klock

* Recenze vyšla na stránkách techno.cz

Každý měsíc vrhnou hudební vydavatelství do obchodů pěknou řádku mixovaných a nemixovaných kompilací. Drtivá většina z nich jsou ale rychlokvašené výplody komerčních mozků, bez náznaku překvapení, potěšení. Kvalita? Ani co by se za nehet vešlo. Jen málo kompilací dokáže přeskočit nastavenou laťku dobrého vkusu.

Když mám čas a náladu, projedu si seznam vydaných kompilací, vyškrtám ty, které obsahují v názvu slova "sexy," "beach" nebo "bikini" a pak projíždím na internetu informace o zbytku. Často ovšem neškrtám nic a "filtruji" mnou oblíbené producenty, zbytek nevnímám. A nebo naopak primárně spočinu zrakem na kompilacích, majících v názvu slova, nebo které připravil DJ, jež jsou pro mě dosud španělskou vesnicí. A otestuji je. Tímto způsobem jsem před pěti lety narazil na "Berghain 01: André Galuzzi". A přiznávám, že když jsem kompilaci uslyšel, nic zásadního se mnou neudělala. Stejně jako dva následující díly DJů Marcela Dettmanna a Lena Fakiho.

V životě milovníka rovných beatů jsou prostě chvíle, kdy dostanete kvalitu na stříbrném podnose a vy přesto ohrnete nos. Proč jsem z výše uvedených mixů nebyl nadšen tehdy a nyní již jsem? Mám odpověď: Ben Klock. Hlavně díky němu jsem se vrhnul jako hladový vlk na čtvrtý díl kompilační řady Berghain a našel klíč potřebný pro rozšifrování celé kompilační řady. Ben mi otevřel oči. Hned během prvních minut. Vše do sebe krásně zapadlo.

Berghain je v současnosti jeden z nejvyhlášenějších berlínských klubů (Myclickův report z návštěvy si můžete přečíst zde). Tak jako mnoho jiných klubů se i jeho majitelé rozhodli založit vlastní label a vydávat na něm singly, alba a kompilace (vyšlo zde i Benovo skvělé debutové album One). Nemůžu si pomoct, ale napsat to musím: kompilační řada, jejíž čtvrtý díl právě vyšel, se může směle řadit mezi nejkvalitnější kompilační řady, co se momentálně povalují na pultech obchodů. Navíc Ben Klock patří v současné době mezi vyhledávané DJe a producenty, takže úspěch je předem zaručen.

Ben se přiznal, že původně chtěl vynechat "klišovité" intro a rovnou nás hodit do vody; plavte, pokud umíte. Ale co by to bylo za kompilaci bez intra, ne? Navíc skladba 154 - Apricot je jeden velký ambientní big bang, bez kterého by neexistoval svět v této podobě. Navíc v symbióze s geniální skladbou Preassure producenta DVS1 (Zak Khutoretsky) vytváří úvodní vysněný, melodií a varhany překypující výboj elektrizující energie. Tento předkrm vás ale nezaplní, pouze probudí chuť na další chody. A že jich bude!

Kompilace se od začátku do konce proměňuje a různě zvukově přeskupuje. Celý mix je zastřešen deep náladou, je velmi hloubavý, ale není temný. Hlavním motivem je techno, ale spíše minimalově zaměřené. A někdy i dubově (James Ruskin). Místy přejde Ben do "nerovného" dubstepu, který miluje; sám si občas zahraje v klubu Berghain na dubstepových akcích (zaměřte se na Kevin Gorman - 7am Stepper, Ben Klock - Elfin Flight a na jednu z nejlepších skladeb mixu: Rolando – Junie). Občas je člověk v mixu příjemně překvapen i oldschoolovými house polohami, například ve skladbách Miniluv (paradoxně dubstepového producenta Martyna) nebo STL - Loop 04.

Ben Klock nabízí spoustu do té doby nevydaných skladeb. Ať už vlastních, jako například Elfin Flight nebo ostatních producentů, jako remix Marcela Dettmanna pro skupinu Junior Boys a jejich skladbu Work, dvě skladby talentovaného amerického producenta Rolanda (De Cago, Junie) a další.

Kompilaci Berghain 04 si určitě nenechte ujít, zklamání je totiž vyloučeno. A pokud se vám oposlouchá, vrhněte se klidně na předešlé díly, nebo přeskočte na kompilační řadu jiného berlínského klubu Watergate. Je podle mě stejně kvalitní jako Berghain.

středa 8. září 2010

Quentin Harris – Sac-Ri-Fice

* Recenze vyšla na stránkách techno.cz

Je to pouze můj dojem, anebo se v posledních letech opravdu šetří s používáním pojmu "house music"? Když se podívám na nejrůznější recenze kolem, na hudbu, kterou nosím v přehrávači, vždy se jedná o "house" s nějakým přívlastkem typu deep, tech nebo minimal. Existuje ještě vůbec hudba, která by se dala nazvat pouze jednoslovným výrazem? Tedy napsat o desce, že je klasicky housová? Určitě. Je třeba jen definovat, co si pod tímto pojmem představit.

Poprvé jsem se s house music setkal na začátku devadesátých let. Tehdy se rovné beaty ještě netříštily na desítky podstylů. Od té doby žiju v představě, že pravý house má kořeny zapuštěné v hloubi afrického kontinentu, obsahuje na povrch probublávající zvuky nejrůznějších bubínků, na pozadí vše ovládají hutné basové linky a v popředí zase na sebe strhávají pozornost soulově-gospelové vokály. A přesně tento popis pro mě nyní do písmenka ztělesňuje detroitský rodák, v současnosti žijící v New Yorku, DJ a producent Quentin Harris.

Quentina jsem zaregistroval zhruba před osmi lety. Asi nejvíc se o něm začalo mluvit v souvislosti s remixem skladby Cloud 9 soulového vokalisty Donnieho, a také díky remixům pro Mariah Carey a Justina Timberlakea. Nicméně producentsky se na scéně etabloval hlavně vlastním geniálním singlem Let´s Be Young (2005) a o rok později vydaným prvním albem No Politics. Při poslechu debutové desky jsem o Quentinovi ještě trochu pochyboval a řadil se mezi bezvěrce. Jenomže letos přišlo jeho "sebeobětování" a já byl lapen. Právě slovem sebeobětování pojmenoval druhé album. Sa-cri-fice. Stalo se hlavním důvodem, proč Quentina milovat nadosmrti ve zlém i dobrém.

Od prvních sekund jsem "tušil", že se přede mnou otevírá svět čistých zvuků, geniální produkce, střídání nálad, pocitů. A po závěrečné skladbě jsem to "věděl" najisto. Jsem přesvědčen, že takto čistě žánrově vyprodukovanou desku se zvukovou a producentskou grácií, jen tak letos neuslyšíte. Provázanost každého tónu s pocity zasahujícími vaše nitro, je neuvěřitelná. Cítíte mrazení v zádech při tomto teaseru na album, ve kterém si Quentin nechává na bok svého těla vytetovat název desky a poté se s tímto nápisem fotí na obal desky? Rozmar? Asi.

Sám Quentin popisuje album takto: "Na jednom pódiu spolu jamují zpěvák Prince (funky blázen) a duo Murk (producentské housově-undergroundové duo, které se proslavilo v devadesátých letech)." Proč ne. Já mám z alba podobný pocit, jako mívám při poslechu mixu producentů typu Pevena Everetta nebo Frankie Knucklese, chvílemi slyším i Davida Moralese a jemu podobné klasiky žánru. Někde v pozadí je možná i Ken Collier, jeden z lidí, který formoval žánr jako nikdo jiný.

Díky množství úžasných talentovaných vokalistů, kteří se na albu podíleli, obsahuje album i druhý rozměr. Namátkou: zkuste si vyhledat informace o vokalistovi, který sí říká Drew Vision (na albu skladba Baby Gets High nebo titulní Sacrifice), poslechnout si něco od zpěvačky Inaya Day, (proslavila se možná nejvíc ve skladbě Horny producenta Mouse T) vychytejte skladby od Aarona Carla, (detroitského producenta) nebo od zpěvačky Ultra Naté (určitě znáte její slavný hit Free). Otevře se před vámi nová dimenze, nový prostor k objevování. Bez sebeobětování.

Není pochyb, že Quentinovo nové album Sacrifice se v oblasti rovných beatů řadí k nejlepším albům letošního roku.

pátek 3. září 2010

Mark Broom - Acid House

* Recenze vyšla na stránkách techno.cz

Na konci osmdesátých let se objevilo v Británii acid housové šílenství. A Mark Broom byl u toho. Sice ne na plný úvazek ve smyslu podílení se na hudební stránce věci, ale hlavně jako účastník nejrůznějších oficiálních i neoficiálních mejdanů. Acid house uhranul jeho duši navždy. A tak když se rozhodl vydat nové album, pojmenoval jej právě těmito dvěma slovy. Jako poctu, vzpomínku na mládí. Přestože stylově album acid housové není.

Vzhledem ke zmíněnému období, do kterého Mark datuje svoje pobláznění taneční hudbou je zřejmá jedna věc: pomalu se dostává do věku, kdy začíná mít víc fanoušků mladších, než je celkový počet let, které na scéně sám strávil. Holt, nikdo nemládneme. Naštěstí nemá stárnutí vliv na kvalitu produkce – od prvních singlů na začátku devadesátých let až do alba vycházejícího letos, se může pochlubit v podstatě jenom dobrými kritikami.

Takže snad jediné, co Markovi může být nenápadně vyčítáno, je "odpor" k vydávání alb. První album totiž vypotil pod názvem Angie Is a Shoplifter už v roce 1996 a druhé teprve letos. Kvanta vydaných singlů a remixů v jeho hlavě nikdy nedozrála do celku, který udrží pohromadě více než jenom pár skladeb na ípíčko. Proto je možná trochu překvapením, že na Acid House nacpal rovnou patnáct tracků. Ať si užijeme!

Na začátku kariéry se Mark vyžíval v melodičtějším, čistším techno zvuku, pak trochu zdrsněl, aby se nyní s plnou parádou a nadšením zaměřil hlavně na skladby, které mají silný dunící techno spodek a jsou podbarveny neuvěřitelným disco feelingem, který postupně probublává na povrch, až přeroste do velkého, masivního explodujícího oblaku nadšení a pozitivní energie.

Ano, čtete správně, disco feeling. Chvílemi totiž album Acid House zní jako techno soundtrack ke slavnému filmu Horečka sobotní noci. Mark stojí na zádech Johna Travolty a pozorně na gramofony pokládá jednu vinylovou desku za druhou - Gap, Lemon, If You nebo obzvláště Can´t Wait, což je předělávka slavné disco skladby od Normy Jean (nemůžu se už prostě dočkat soboty; kdo by ostatně mohl, že…)

Kromě výše popsaného, pro mě trochu překvapivého, ale stylově a náladově dokonalého mišmaše, zamíří Mark i do vod jasně undergroundových a silně technoidních; například ve skladbách 260 nebo Raincheck. A předpokládám, že si oblíbíte i skladbu Give It To Me, ve které se zhmotňuje zvukový oblak, hutný, plný naléhavosti, připomínající pro změnu soundtrack k filmu Solaris.

Podle mého názoru je album určeno všem, kdo mají rádi klasické techno zvuky a spodky, ale zároveň jsou nadšení, když od techno producenta slyší i propojení se styly třeba nečekanými. Každopádně jednotícím prvkem a v podstatě nejdůležitějším rysem celého alba je samozřejmě "techno". A techno je všechno, ne?