pátek 30. května 2008

Crazy Penis - Love On The Line

Crazy Penis aka Crazy P vznikli coby duo Jim Baron & Chris Todd už někdy v roce 1996. Díky nepřeslechnutelnému talentu a citlivé, muzikálně vytříbené produkci rychle zdomácněli na renomovaném - dnes již bohužel neexistujícím deep-houseovém UK labelu Paper Recordings. K dnešnímu dni mají na svých producentsko-muzikantských kontech celkem pět studiových alb. To zatím poslední dostalo název Love On The Line, vyšlo po třech letech na australské značce Tinted Records a výstižně definuje zvukové cítění Crazy Penis v hudebně zajímavém roce 2008.

* recenzi si můžete přečíst na www.techno.cz

pátek 23. května 2008

VA - Verve // Remixed 4

Když se spojí ten nejluxusnější materiál zlatého fondu světové hudby a parta současných producentů, jimž nejsou cizí slůvka jako progresivita či talent, je dost pravděpodobné, že výsledný produkt bude dostatečně atraktivní jak pro hudební fanoušky tak pro samotné umělce. To si možná řekli pánové a dámy z kultovní značky Verve Records založené vizionářem Normanem Granzvem už v roce 1956. A nemýlili se. Kompilační série Verve Remixed si velice rychle získala své příznivce po celém světě, a tak není divu, že za necelý týden vyjde již její čtvrtý díl.

* celou recenzi si můžete přečíst na www.techno.cz

čtvrtek 22. května 2008

Booka Shade - The Sun & The Neon Light


Ani Arno Kammermeier a Walter Merziger nemládnou. Oženit se, mít děti... jednou to přijde na každého. Jak oba přiznávají, noční live vystoupení, djing je stále ještě baví a živí. Není ale lehké skloubit denní rodinný život (manželka, děti) a zároveň noční práci v klubu. Jak se s tím vypořádat? Jak a kde nastavit hranici? Dát přednost slunci nebo záři neonových světel? A je to vůbec dobře položená otázka? Právě tohle se snaží reflektovat jejich nové album The Sun & The Neon Light.

Zdá se, že Arno i Walter hledají ve svém životě řád. Jestli se jim to daří lépe nebo hůře nemohu na sto procent posoudit, protože je neznám osobně. Ale pokud bychom tohle album chtěli brát jako paralelní rovinu k jejich vlastním životům, asi bychom měli na otázky položené v prvním odstavci reagovat ve smyslu: Booka Shade trochu plavou v nejistotě. Jinak by neměli, například, potřebu před dokončením alba vyhodit spoustu již připravených skladeb a začít znovu.

Ve srovnání s předchozí geniální deskou Movements (s hity jako Body Language nebo Mandarine Girl), vychází tohle album hůře. Ale ne o moc. Například zvukově jsou si obě alba naprosto podobná, takže pokud vám ještě v uších zní Movements, bude vám od první minuty této desky připadat vše velmi známé. Nadšení ze známého by vám ale vydrželo déle, pokud by Booka Shade kromě zvuku nabídli i nějakou výraznou přidanou hodnotu. Tímto bych nicméně nerad navodil dojem, že zde není, co poslouchat.

Sami Booka Shade mluví o albu jako o desce s filmově-tanečně-rozmáchlými kompozicemi. Je pravda, že vás podobné přirovnání napadne hned při úvodní Outskirts, a také při nájezdu druhé skladby Duke, ale pak už ten pocit zmizí. Podle mého názoru se vám ona "cinematičnost" vybaví v úvodu alba hlavně díky tomu, že jste o tom četli. Třeba právě v této recenzi.

Kromě pomalých, lehce nalomených skladeb jako Solo City, Sweet Lies nebo You Don't Know What You Mean To Me (skladbu napsal Walter poté, co vedle něj usnul jeho právě narozený syn), zde najdete experimentálnější titulní skladbu nebo veselou "country odrhovačku" Dusty Boots. Nic proti těmto výše popsaným skladbám, ale do mozku se vám mnohem více zapíšou spíše tanečnější Charlotte nebo Control Me.

Jaký je hlavní pocit z celého alba? Asi vyklidněnost. A různorodost. "Klubovno" ustoupilo do pozadí.


* recenze vyšla na www.techno.cz

čtvrtek 15. května 2008

Narovinu aneb rubrika o rovných beatech 40

Laurent Garnier se vrací ke svým kořenům, Housemeister je hot, 5 let Buzzin Fly, Jamajčan Stryke se stěhuje do Plastic City, Kelly Polar je intimní a citlivý, Lumiere opět ztrácí iluze. To vše a ještě mnohem víc v jubilejní čtyřicáté rubrice Narovinu.

* rubriku najdete na stránkách www.techno.cz

pátek 9. května 2008

Kerri Chandler - Computer Games (2CD)


Musím se Kerrimu omluvit. Nedávno jsem totiž vyjádřil pochyby nad kvalitou jeho připravovaného alba. Ípíčko se dvěma ochutnávkami Plong a Kong, které vyšlo těsně před Computer Games, mě sice neposadilo na zadek, ale při zpětném pohledu musím říct, že vyslovit na základě těchto dvou skladeb tolik pochybností a Kerriho de fakto odepsat, bylo poněkud unáhlené.

Jako by můj pozek utrpěl amnézii. Copak jsem úplně zapomněl na Kerriho geniální producentské schopnosti? Copak mi už tisíckrát nedokázal, že umí složit kvalitní alba, nebo připravit kvalitní kompilace? Jistě, že mi to dokázal. Přesto jsem na základě dvou zmíněných skladeb poněkud zpanikařil. Zbytečně, to je vám asi jasné. Computer Games je totiž skvělé album.

Kerri na Computer Games vzdává poctu počítačovým hrám, které miluje, a které kdysi sám programoval. Každou skladbu staví na jiném, snadno od sebe rozpoznatelném zvuku. Všudypřítomné melodické linky se lehce rozplétají od jednoduchých, opakujících se částí, do složitých, na sebe se vrstvících explozí (většinou) pozitivní nálady. Každého musí dostat na lopatky například hned první skladba Fortran. Nádherný, letně vyklidněný deep housový track ve vás probudí příjemné emoce, kterých se nezbavíte po celý zbytek desky.

Přestože příběh o Chandlerovi a tomhle albu jako poctě počítačovým hrám najdete všude, nelze říct, že by Kerri poctu vzdával nějak přehnaně. Osobně bych řekl, že pouze v posledním roce začal hrát hry víc než dříve, a protože měl zrovna potřebu vydat desku, spojil si obě věci dohromady. A vytvořil PR text. Občasné hlášky nebo zvuky ze starých počítačových her zde sice jsou, ale spíš jen pro pobavení (i když mě zrovna nijak zábavné nepřipadají, spíše ruší). S hláškami a zvuky ale není pracováno jako v hiphopovém mixtapu, kde by zaznívaly nejspíš každou chvíli. Jednoduše: na Computer Games najdete pouze kvalitní deep housové a tech-housové skladby. Ať už složené při Tetrisu nebo ne. Těžko to někdo pozná.

Ne každý producent dokáže utáhnout dvě cédéčka (hodně producentů utáhne horko těžko i jedno). Kerri má ovšem talent, který prostě a jednoduše na jedno cédé nestačí. Každý by měl pocit, že pár věcí nebylo dopovězeno. Proto je prostor na dvoucd v případě Computer Games naprosto ideální. O to víc, co jsem o Computer Games předem pochyboval, o to víc nyní tohle desku zbožňuji.


* recenze vyšla na stránkách www.techno.cz