XMAG 102 je distribuovaný zcela zdarma

XMAG 102 je prvním plnohodnotným XMAGem distribuovaným zcela zdarma. Najdete jej na mnoha místech po celé republice v tištěné podobě, a také si ho můžete stáhnout ve formátu PDF.

Narovinu aneb rubrika o rovných beatech 44

Před dvěma lety o něm nikdo nevěděl, teď je naopak všude: Deadmau5. Maertini Brother rekapitulují vlastní kariéru. Nick Holder stále skládá kvalitní deep house. Petar Dundov vydává nové album. To vše a ještě mnohem víc v další rubrice Narovinu.

* rubriku najdete na stránkách www.techno.cz

Sascha Funke - Watergate 02

Německý DJ a producent Sascha Funke má talent. To je bez debaty. Ze svého kouzelného klobouku dokáže tahat jeden skvělý vinyl za druhým a bavit lidi. Tak nějak jsem předpokládal, že jeho mixovaná kompilace Watergate 02 nezklame, a že po delší době dostanu do ruky sbírku zajímavých desek stojících na rozmezí elektra, minimalu a deep house music. A moje očekávání se splnilo.

Celý mix byl nahrán jedné srpnové noci v klubu Watergate. Nedávno jsem četl rozhovor, ve kterém Sascha mluvil o smyslu své nejnovější kompilace. Tím má být opětovné vyvolání pocitu, který člověk měl, když ráno po jeho setu odcházel z klubu. Zdálo se mi, že si tímto výrokem na sebe Sascha upletl bič. Vždyť většina posluchačů, kteří si Watergate 02 pořídí, při jeho vystoupení nebyla. Tak jaképak vyvolávání pocitů…

Pak jsem si ale uvědomil, že je nutné brát podobná prohlášení s rezervou. Samozřejmě, že kompletní atmosféru klubové noci prostě není možné přenést na žádné záznamové médium. Ale aby člověk, v uvozovkách, mohl z kompilace vycítit kousky noční vibrace, na dané párty přítomen být nutně nemusí. Stačí, opět v uvozovkách, natrefit na kvalitního DJe, jehož umění se dá přenést i kamkoliv jinam. A v tomto smyslu Sascha umělec bezpochyby je.

Hned na úvod kompilace použil Sascha jeden otřepaný trik, který mi ale nevadí na žádném mixu. A tím je nasazení skladby, která hypnotickým motivem a minimal beaty dokáže udržet pozornost kohokoliv a naladit k poslechu prakticky čehokoliv – úžasný Four Tet remix skladby You Are Here, kterou v originále složil Nathan Fake.

Spousta mixů se snaží začít něčím geniálním. A spousta z nich se vzápětí promění ve velkou kopu nudy. Což ale naštěstí není případ Watergate 02. Samozřejmě, že i zde najdete silnější a slabší momenty, ale těch silnějších je naštěstí víc: například Ellen Allien - Alles Sehen (Miss Kittin Remix) s melodickými nápady a roztříštěnou „minimal“ náladou, až ke hvězdám se rozpřahující The Mole - Smiling And Running nebo deep-tech house pecku přeplněnou k prasknutí: Patrice Scott - Visions Of Mantada.

Jména remixérů dávají tušit skvělý zážitek i díky Tobias Thomas & Superpitcher's Como Mango verzi Funkeho singlu Mango. Už originál je skvělý, ale tohle je exploze kvality ("Ať jdu kamkoliv, vždy potřebuji mango"). Pokud budete mít náladu na opravdu čistý minimal, najdete zde například Maus & Stolle – Taxi. Asi bych tuhle skladbu za normálních okolností a vytrženou z kontextu nemusel, a i zde mi délka pěti minut připadá lehce naddimenzovaná, přesto se jedná o věc, která má co říct.

Pokud si budete chtít připomenout náladu nedávno vydaného Funkeho alba, potěší vás Zander VT - Get Down, skladba na hranici electro-house music a nu-trance music.

Mixovaná kompilace Watergate 02 je rozjetá, uvolněná, naplněná k prasknutí. Sedmdesát dva minut budete mít problém se od ní odtrhnout.


* recenze vyšla na na www.techno.cz

Home And Garden – Domesticated

Existuje spousta labelů, jejichž produkci se vyplatí sledovat pravidelně. Pokud posloucháte jakýkoliv styl hudby, budete pravděpodobně schopni vyjmenovat několik vydavatelství, která v tom daném stylu přinášejí nezpochybnitelnou kvalitu, inovaci, anebo jen skvělou zábavu. V případě, že jste fanouškem house music, nebude nejspíš ve vašem výčtu labelů chybět Om Records (San Francisko). Stačí se ostatně podívat na seznam releasů a hned je jasné, o jak výjimečný label se jedná. Což potvrzuje i novinka dvojice Tim Shumaker a Tim Kvasnosky aka Home And Garden.

Album Domesticated je především deep housové, nicméně maximálně okořeněné nejrůznějšími přísadami. Překvapilo mě, že jsou si všechny skladby velmi málo podobné. Čekal jsem větší útok na uhlazenost a konzervativnost. A zatím je deska "neupravená", různorodá, lehce jazzová a funky. Stoprocentně se bude více hodit pro prezentaci na živo s klasickou kapelou, než jako materiál pro DJe. Napovídá tomu například i hostující kytarista Nunzio Signore, trumpetista Nabate Isles a velká řádka vokalistů.

U spousty skladeb vás přepadne pocit, jako by se ve studiu čistě "neskládalo", ale jen tak "jamovalo". Už dlouho mě u žádného alba nepřepadla touha slyšet jednotlivé věci "live". Skladby jako Easy Going Down s nevinně znějící Jennifer Karr, All The Same se sexy vokálem Colette, anebo Endless Pieces, lehce nabroušená věc postavená na kytarových rifech, jednoduše vyvolávají představu kapely, která stojí na pódiu a přidává jednu skladbu za druhou.

Nikde ovšem není psáno, že stejné představy budete mít i vy, což je nutné říct, abych zbytečně neodradil fanoušky čistých, rovných deep housových párty beatů. Ty jsou ostatně na albu více méně v převaze. I skladby zmíněné v předešlém odstavci jsou "rovné". A například Someday se známou vokalistkou Lisou Shaw, oblíbenou u producentů jako je například Miguel Migs, patří k nejlepším deep housovým skladbám, které jsem za poslední měsíce slyšel. Je zde ovšem i plno pomalejších skladeb, které za tak povedené nepovažuji (např. Sunday Morning).

Jednou z klasických ingrediencí deep housových alb je latino nálada. Zde se s ní poněkud šetří. A když už na vás trochu toho latina vykoukne, nečekejte Pooleyovskou latino vypalovačku, spíše Fidela na tripu (El Cortez). Kromě ženských vokalistek zde najdete i vokalisty mužské. V titulní skladbě dokonce zpívá Derrick Carter. Nicméně se nemůžu ubránit pocitu, že mužská část lidského pokolení alespoň z hlediska vokálů na tomto albu tahá za kratší konec.

Vždycky přemýšlím, jestli je lepší, když jsou skladby na albu podobné, anebo když je album různorodé. Obě má svá pro a proti. Když je album různorodé, každý si na něm něco najde, ale zase je šance, že se mu album jako celek nemusí líbit. Když album obsahuje stejné skladby, dostane se jen k úzkému okruhu posluchačů, kterým ale nemusí padnout do oka právě ten styl a celou desku tím pádem zahodí. Domesticated, jak jsem již napsal výše, patří k albům různorodým. Takže se rozhodněte, zda-li se do něj pustíte, anebo ne. Já myslím, že by se vám mohlo líbit.


* celou vyšla na stránkách www.techno.cz

Primal Scream - Swastika Eyes (War Pigs)

The Chemical Brothers - Midnight Madness

Morgan Geist - Double Night Time

Říká vám něco jméno Morgan Geist? Mohlo by. Pokud sledujete dění na poli deep house music, pravděpodobně jste se již setkali s projektem Metro Area. A pokud sledujete elektronickou hudbu všeobecně, asi vám neunikl producent Kelley Polar. U obou zmíněných jmen hraje Morgan Geist důležitou roli. V prvním případě za celým projektem stojí (spolu s Darshanem Jesranim), v případě druhém pomáhal velmi výrazně Kelleymu s produkcí.

Výše uvedené zní zajímavě, ale co si budeme nalhávat: už bylo na čase, aby Morgan přišel na trh se svou vlastní kůží a vydal desku jen sám za sebe. Jedenáct let se čekalo na jeho druhé sólové album Double Night Time. Proč si dával tolik na čas? Jednak kvůli práci na popsaných projektech, ale hlavně, podle jeho vlastních slov, kvůli strachu z neúspěchu. Morgan se nedávno v jednom rozhovoru přiznal, že nechtěl vydat desku, dokud si nebude každou skladbou stoprocentně jistý. Může si být každou skladbou stoprocentně jistý i posluchač? Ano i ne.

Z producentského pohledu vymazlil Morgan každou skladbu k dokonalosti. Album Double Night Time jednoznačně neklade důraz na tanečnost, ale spíše na poslechovost. Skladby jsou svým způsobem "popové", ale opravdu jen svým způsobem (fanoušci Britney si tady moc neužijí). Jednotícím prvkem zdá se být "deep" nálada. Na albu najdete dvě čistě deep housové skladby, Detroit a Palace Knife. Ostatní se pohybují mezi světem jako vystřiženým z osmdesátých let (Most Of All), světem plným syntezátorových explozí (Ruthless City), lehce nalomených rytmů (Lullaby) a pomalých, trochu nasládlých Kelley-Polarovštin (Skyblue Pink).

Celým albem se proplétá jazzová improvizace, často zazní piano, jemné melodické linky se pohupují na jednu i na druhou stranu. Morgan rozhodně nezapře, že v mládí poslouchal hlavně Pet Shop Boys, OMD nebo Aplhaville. A že nyní ujíždí na kanadských Junior Boys (ostatně, zpěvák Junior Boys na tomto albu zpívá hned v několika skladbách).

Problém nastává pouze s pocitovou rovinou alba. Morgan se netají faktem, že chtěl udělat hodně osobní desku. Sám si složil hudbu i písňové texty. Ovšem jedenáct let od debutu a čtyři roky strávené přímo při skládání této desky, bohužel Morganovu osobní výpověď poněkud rozmělnili. I když se budete snažit sebevíc, zůstanou pro vás některé skladby uzavřenou třináctou komnatou. Neubráníte se odtažení, chvílemi nebudete cítit nic. Spoustu věcí si Morgan nechal pro sebe.

Což ale není důvod Double Night Time nedoporučit. Byla by škoda nechat si ujít desku, která leží někde mezi sólovkou Charlese Webstera a mezi deskami hodně vyklidněného Felixe Da Housecata.


* recenze vyšla na www.techno.cz

Secretsundaze presents Tobi Neumann (2008)

Klubová noc nazvaná Secretsundaze se narodila před šesti lety. A stala se velmi vyhledávanou nedělní londýnskou zábavou. Proto se dalo čekat, že se na pultech obchodů začnou objevovat stejnojmenné kompilace, které jsou s touto nocí spjaty. Jako například "Secretsundaze presents", pod kterou je aktuálně podepsán Tobi Neumann.

Asi nemáme nic zásadního proti jednotlivým skladbám tohoto mixu. Dokážeme si je pustit v jakoukoliv denní nebo noční dobu (snad kromě Nitrogen Bass od Billy Alessandro). Ale takto poskládané za sebe podle nás nefungují. Z celého mixu velmi výrazně vyčnívá neujasněnost, zmatenost a roztěkanost.

Na úvod sice uvolněná brokenbeatová My Reflection (producent Osunlade) nastaví příjemnou atmosféru, nicméně velká část mixu je úplně někde jinde. Sascha Dive hned od páté minuty zavede mix na cestu syrovějšího zvuku, dubby rytmu a skladeb oproštěných od výrazných výpadků, ať už směrem nahoru nebo dolů. Odosobněné názvy jako např. Bdown Variation 7 nedávají tušit žádné ujuchané latino rytmy.

Nebýt hypnotické skladby Jus Ed a Kick It Up, asi by nemělo vůbec smysl čekat na závěr mixu. Asi jako když na fotbale vaše mužstvo prohrává o čtyři branky a vy před koncem odcházíte domů. Kick It Up je zajímavá věc, zvláštní beaty se přelévají přes sebe, zkreslený zvuk saxofonu vám nedá spát. Úplně na závěr pak zazní Les Gans, skladba, která se náladou podobá předchozí a částečně i My Reflection z úvodu. Po tomto závěru dostanete chuť si kompilaci pustit ještě jednou. Ale nedělejte to.

* recenze vyšla v rubrice Narovinu 43 na stránkách www.techno.cz

Nas - Be a Nigger Too

Narovinu aneb rubrika o rovných beatech 43

Bedrock slaví deset let, Cafe del Mar nestárne, Tobi Neumann nepotěšil, Studio Apartment a Laidback Luke naopak potěšili, Deadmau5 připravil debutové album. To vše a mnohem víc v další rubrice Narovinu.

* celou rubriku najdete na stránkách www.techno.cz

Osunlade – My Reflection

Hatchback – Colors of the Sun

Stále existuje spousta lidí, kteří by se rádi přenesli do časů hippies. Jako například kaliforňan Samuel Milton Grawe aka Hatchback. Tomu jsou dokonce myšlenky "hippies" tak blízké, že by prý ze všeho nejraději zmizel současné civilizaci z očí navždy a na odlehlém místě někde v horách pásl kozy.

Má tato, s prominutím, drobná "úchylka" nějaký vliv na jeho tvorbu? Asi ano. Deska Colors of the Sun je totiž extrémně "soft" a "easy listening". Ovšem ne "easy" ve smyslu jednoduchý, ale spíše nenucený a neuspěchaný.

Asi nejlépe celé album vystihuje slovo zvukomalebnost. Jsou dokonce chvíle, kdy se budete bát, abyste se v barevném spektru neutopili. Předpokládám, že vás překvapí, kolik melancholie a uvolněné nálady (ne vždy nutně pozitivní) se dá vložit do několika minutové kompozice. Ve skladbách  Everything Is New a Carefree Highway sice najdete lehce nabroušené hrany, ale to nestojí za řeč.

Delší skladby, kterých je zde docela dost,  se na první pohled tváří, jako by měly ambici rozpřáhnout se až někam do Belfastu od Orbital. Samuel je ale nikdy do podobných výšin nedopraví. Evidentně ne proto, že by to neuměl, ale proto, že chce zůstat na pomezí snu a oblak.

Při prvním poslechu mi bylo trochu líto, že skladby neobsahují žádné vokály. Nicméně dnes je mi jasné, že vokály by celou desku zbytečně posunuly k čitelnosti a předvídatelnosti víc, než by bylo vhodné. Na minimum by se omezila možnost přiřazovat si vlastní významy jednotlivým vizím.

Samuel je nadšeným posluchačem The Jacksons Five, Vangelise, Briana Eno, hip hopu, rhythm and bluesové hudby osmdesátých let, Pink Floydů a kapel spojených s krautrockem (např. Kraftwer nebo Neu!).  Evidentně proto album obsahuje starodávně" znějící syntezátory, analogové elektronické bubeníky a elektrické piano. Deska kvůli tomu sice nezní jako z budoucnosti, přesto nezní nemoderně.

Nemusíte se Samuelem sdílet hudební vkus, abyste mohli být z jeho desky na nadšeni. Pokud jste si pochutnali před čtyřmi lety na albu skotského producenta, který si říká Mylo, nebo milujete Bent a Nathana Fakea, může se vám líbit i Hatchback.


* recenze vyšla na stránkách www.techno.cz

Wiley - Summertine

Kidda - Smile

Marek Bois – Boissche Untiefen

Za pseudonymem Marek Bois se skrývá producent Niklas Worgt. Pokud sledujete minimal techno scénu delší dobu, pravděpodobně jste pseudonym Marek Bois zaregistrovali již před dvěma lety, kdy vyšel pod tímto jménem jeho první singl. Možná ale Niklase znáte spíše pod pseudonymem Dapayk, což je pravděpodobně o trochu známější jméno v elektronickém hudebním světě  (před rokem jako Dapayk vydal ve spolupráci s modelkou Padberg album Black Beauty).

Zatímco jako Dapayk skládá spíše čisté minimal techno (s různými experimentálně upravovanými vokály zpěvačky Padberg), pod pseudonymem Marek Bois se producentsky více přiklání ke přímějšímu techno zvuku – přestože prvky minimalu v sobě jeho skladby samozřejmě mají stále.

Popisovat jednotlivé tracky na Boissche Untiefen nemá valného smyslu, protože skutečný význam dávají až jako celek. Pokud se budete chtít dostat každé skladbě pod povrch, pokud budete chtít zkoumat, objevovat, pokud se nespokojíte s jednoduchou reakcí ve smyslu: "dobrá, špatná", pak se prostě nevyhnete nutnosti poslouchat album v jednom zápřahu. Anebo si dát alespoň tři skladby v řadě.

Marek Bois všechny skladby vytvořil podle docela složité formy. Často volí naprosto nečekané zvuky, tóny, nálady, které vám při prvním poslechu mohou připadat trochu neobvyklé, ale právě teprve ve spojitosti s jinými jednotlivostmi alba můžete objevit jejich smysl. Samozřejmě, že je možno poslouchat všechny skladby i jednotlivě. Nicméně to nedoporučuji.

Pokud jen tak narychlo album prolétnete, budou vám všechny skladby připadat podobné. Ale pokud vaše uši přeci jenom ještě nezlenivěly, věnujte albu mnohem souvislejší poslech. Vyplatí se vám to. Možná vás odradí trochu temnější podtón, ale depresivní album určitě není.

Boissche Untiefen je výborná deska. Těšíme se, až k nám v klubu do  mozku dorazí nějaká věc z tohoto alba. Necháme se rozsekat na minimal kousíčky. A zase složit.


* recenze vyšla v rubrice Narovinu 42

Narovinu aneb rubrika o rovných beatech 42

Guy J s novým albem, podvod na Resident Advisor, Ďáblův dům, Bugnology 3, Marek Bois překonává noční můry, americký chlapec boduje. To vše a mnohem víc v aktuální rubrice Narovinu.

* celou rubriku najdete na www.techno.cz

Ne-Yo - Closer

Plump DJs - Headthrash

Pravděpodobně neznáte lechtivý časopis Plumpers (boubelky), že? Docela bych se divil kdyby ano, protože vycházel (a možná ještě vychází) v domovské zemi dvojice Andy Gardner a Lee Rous. Tito pánové magazín zpopularizovali i mimo klasickou čtenářskou základnu. Sami úplně neví proč, ale právě podle Plumpers si zvolili svůj DJský a producentský alias Plump DJs. Ostatně nějak se jmenovat museli. Taky není úplně jisté, jestli Plumpers odebíral jenom Andy nebo i Lee, což ale asi není nijak zásadní informace.

Mnohem důležitější je tato zpráva: Plump DJs mají venku nové album Headthrash. Andy a Lee před vydáním avizovali, že budou mnohem víc než dřív experimentovat s různými zvukovými postupy a vokalisty. Že nenechají na pokoji žádný ze stylů jako disco, funk, house, electro, techno, indie, hip-hop, minimal nebo soul. Docela odvážné tvrzení, jen co je pravda. Nic se ale nejí tak horké, jak se to uvaří.

Zvukově album hodně navazuje na jejich předešlou tvorbu, takže žádné velké překvapení nečekejte. Což vůbec nevadí, protože z celkového pohledu album vyznívá docela dobře. Nápady jsou zde různé, trhlé, vtipné, hloupé i nudné. Ale hlavně, najdete zde docela dost klasických zalomených lahůdek a momentů, kterými Andy a Lee dokazují, že stále patří mezi breakbeatovou špičku. Hlavně díky takovýmto skladbám mě Plump DJs baví a zajímají nejvíc.

Hned první skladba navodí atmosféru více než příjemnou. Best Believe Us je pomalá, triphovově laděná věc. Na úvod hezky s rozmyslem. Je cítit, že Plump Djs přemýšlí o tom, jak album správně poskládat. Hned po této oťukávačce najede System Addict, nejlepší breakbeatová skladba roku 2007 podle výročních breakbeatových cen Breakspoll. A nejen podle nich. Tahle skladba je prostě úžasná. Neuvěřitelný, skoro až trancově laděný motiv musí rozsekat každého.

Podobně zní i Rocket Soul, další skvělá věc. Copak je něco špatného na tom, když ve skladbě zazní výrazný melodický motiv, který neuráží a je podpořen opravdu kvalitní produkcí a nabitými beaty? Není. Jen houšť!

Nejklasičtější breakbeatová skladba, jakou můžou Plump DJs nabídnout je Snake Eyes. Párty zabiják. Máte smysl pro humor? Dejte si Disko Unusual ("neobvyklé disko"), zajímavou skladbu s hutnými basy a nečekanými melodickými nápady. Nebo Snafu se skrečováním, nedunícími beaty, potlačenou basou. A pokud budete potřebovat přestávku (Intermission), dostanete skladbu jako od francouzských Daft Punk; výrazná melodie a jemný kytarový sampl.

Kromě výše uvedených pecek jsou na Headthrash ale i skladby, které budí rozpaky. Pomalejší Shifting Gears s ženským vokálem, výrazným acidovým melodickým motivem a beaty jako od Chemical Brothers docela nudí. Taky mě nechytly věci s "rockovou duší", He Got Beef a Victim. A šlápnutím vedle jsou zcela určitě Beat Myself Up nebo Torque Of The Devil, částečně pokus o electro house a minimal (první obsahuje zkreslený vokál, druhá vokál jako od Primal Scream). K tomu mám pouze jednu poznámku: ševče, drž se svého kopyta.

Plump DJs pojmenovali své album Headthrash podle jejich nové klubové noci. Předešlé album Eargasm se také jmenovalo stejně jako klubovka, kterou pořádali. Musím říct, že na názvy mají Plump DJs docela čich. I když je pravda, že místo Headthrash dávám častěji Eargasm. Je o trochu lepší.


* recenze vyšla na www.techno.cz

Plump DJs - Push

Daedelus - Love To Make Music To

Producent Alfred Darlington aka Daedelus se rozhodl zavzpomínat na začátek devadesátých let, kdy se poprvé setkal s "rave music". Zážitek to pro něj tehdy musel být opravdu silný, protože aktuální album Love To Make Music To, kterým na tehdejší hudební produkci odkazuje, je opravdu "masakrózním" kouskem.

Nedávno stejným tématem zastřešil své nové album i Američan Moby. Hned na první poslech je ale zřejmé, že buď oba vyrůstali v úplně jiné "rave" době, anebo že jeden z nich již ztratil invenci a hravost. Rozdíl je jasný na první poslech: zatímco Moby nabízí pouze chladně vykalkulovanou nudu, Daedelus boduje.

Stylově se album Love To Make Music To zařadit nedá. "Aby se taky zařadit dalo!", chce se mi napsat. Copak čekat obyčejnost a jednoduchost od chlápka, který se obléká jako "viktoriánský švihák z devatenáctého století", vystudoval tradiční jazz, jako DJ pouštěl drumandbassové vinyly, hrál v rockových i ska kapelách a poslouchá hlavně produkci labelů  Warp nebo Ninja Tune? Určitě ne.

V každé skladbě na sebe Daedelus kupí neuvěřitelné zvuky (najdete jich zde snad stovky), vokály a samply, každá skladba je doslova jako zvuková smršť. Často nevíte, který zvuk zachytit jako první. Zaposloucháte se do vokálu, ale v tom vaši pozornost začnou odluzovat beaty, pak hned zase syntezátory, smyčce, zpět vokály, kladou se postupně na jednu hromadu. Chvílemi se musíte smát, protože zvuků je tam tolik, že jednoduše nevíte, kde vám hlava stojí.

Všechno ale kupodivu dává smysl. Daedelus se baví, hraje, ale ne nijak zakódovaně, sám pro sebe, bez koexistencí. Jeho nápady nepostrádají vtip a zajímavost. Hned první skladba, electrem a zalomenými beaty nasáklá Fair Weather Friends vás chytí okamžitě. A když si k tomu ještě pustíte její klip na youtube.com, odhodíte jakékoliv možné předsudky. Rovnými beaty prošpikované, přesto nehousové věci jako Get Off Your HiHats a Make It So slupnete také jako malinu.

Kromě vyloženě "zábavných" věcí dokáže Daedelus také pořádně zahrát na maxi-experimentální notu, například skladbou Hrs:Mins:Secs, obsahující neurovnané beaty a kytarové rify. Nebojí se ani zkreslených melodických linek a dubstepové nálady (Touchtone), ani úchylného funky diska ze sedmdesátých let (Assembly Line). Vedle valivé bomby, za kterou by se nemuseli stydět ani Murder Boys nebo Underworld (Only For The Heartstrings) postaví skladbu znějící jako předělávka hitu ze třicátých let. Jako by se nechumelilo.

Na albu najdete docela dost vokálů, ale kromě několika rapových momentů se mi zdá, že zde neplní roli zásadního sdělení. Jsou často potlačené, zkreslené. Spíše jsou pouze jedním dílkem skládačky.

Jednoduše řečeno: od první sekundy alba Love To Make Music To vám budou stát vlasy na hlavě – ne hrůzou, ale díky zvukovým vlnám valícím se z reproduktorů. Nebojte se album pořádně "osolit". Kašlete na sousedy.


* recenzi vyšla na stránkách www.techno.cz

Fred Everything – Lost Together

Zdá se, že některým deep housovým "veteránům" dochází dech. Nedávno jsem na stránkách techno.cz moc nechválil nové album Iana Pooleyho (odkaz na recenzi). Dnes bohužel budu muset v podobně laděném duchu pokračovat. A to kvůli aktuální desce kanadského producenta Freda Everythinga.

Před čtyřmi lety vydal Everything naprosto dokonalé, bezchybné album Light Of Day, plné oduševnělých, deep housových pecek s úžasnými vokálními výkony. Často jsem uvažoval, jestli Fred někdy v budoucnu tohle album překoná. Nová deska Lost Together je venku. Podařilo se? Bohužel ne.

Přestože je novinka Lost Together střižena podle stejného metru jako Light Of Day, výsledek na těle moc nesedí. Jako špatně ušitý oblek. Tady cítíte, že by bylo dobré něco zkrátit, vedle zase popošít. Kroutíte se, neustále každou část oblečení popotahujete.

Při psaní recenze jsem poslouchal obě alba za sebou, i na přeskáčku. Je nutné říct, že produkčně se od sebe zase tak moc neodlišují. Přesto v každé skladbě chybí nějaká maličkost, kvůli které místo srdce rvoucího alba dostáváme o trochu méně výrazný zážitek.

Vše naznačují i názvy obou desek. Název předešlého alba evokoval světlé zítřky, jasné obzory, vize. Název nového alba sice nabízí společný zážitek, ale bez jasného ukotvení, bez opory.

Z vokálního pohledu se zdá být album nacpané k prasknutí kvalitními jmény. Posuďte sami: Roy Davis Jr., Lisa Shaw, Tim Fuller, Wayne Tennant nebo N´Dea Davenport (zpěvačka kapely Brand New Heavies). Oproti minulým albům je tu ale jeden velký rozdíl: dříve vokalisté díky vyleštěnému hudebnímu podkladu mohli lehce plout na vlnách a vokály díky tomu zněly doslova hypnoticky. Na Lost Together ale zpěv drhne. Jakoby všichni museli tlačit trakař do prudkého kopce. Ten je ale moc strmý na to, aby se jim podařilo vyjít alespoň do poloviny.

Samozřejmě zde zajímavé skladby jsou. Lhal bych, kdybych tvrdil, že nemám chuť se k některým vrátit. Například Here I Am, Stay nebo Mercyless. Ale celkově se k albu budu vracet mnohem méně, než jsem čekal.

Na novinku Freda Everythinga jsem se těšil možná ještě víc než na nové album Iana Pooleyho. A protože mám Freda opravdu rád, trhá mi srdce, když musím napsat: Raději si místo Lost Together pusťte desky starší, jako jsou třeba několikrát zmiňovaná Light Of Day (2004) nebo Pooley Meridian (1998) nebo Chicago Forever (2004) od Roye Davise Juniora.

Dopisuju tento text za tónů poslední skladby Mile End a už se těším, že si hned poté pustím jedno z alb zmíněných v předchozím odstavci. Prostě si nemůžu pomoct.


* recenze vyšla najdete na www.techno.cz

Ian Pooley – In Other Words

Německý DJ a producent Ian Pooley má za sebou spoustu geniálních singlů, nezapomenutelných remixů a úžasných alb, za které ho budu uznávat nadosmrti. Směle a narovinu říkám, že Ian patří mezi nejlepší housové producenty všech dob. Ale bohužel: In Other Words je zatím jeho nejslabším albem.

Ianův nezaměnitelný rukopis zcela jistě poznáte ve skladbách 5 A.M., Heat nebo It's You. Deep housové beaty, na pozadí opakující se zkreslený vokál, jazzy improvizace, lehký "latino" feeling, na sebe se vrstvící motivy a nápady -  přesně takto mě Pooley baví nejvíc. Zní uvolněně, lehce. Až tak lehce, že si chvílemi můžete říkat, "sakra, to bych přece dokázal složit taky". Ale pochopitelně jste vedle, jak ta jedle. A pak skladba Closer, hmmm, pohlazení na duši. Díky takovýmto skladbám může přežít house music další desetiletí.

Docela mě překvapila a pobavila Steppin Out. Hravá, pomalu se pohupující věc, která obsahuje skoro až rapový vokální sampl, který se ale (možná ke škodě věci) omezuje pouze na opakování jedné, dvou vět. Steppin Out je přesně tím typem skladby, kterou si hned po prvním poslechu musíte pustit znovu a znovu a znovu - tím pádem se vám velmi rychle ohraje, až ji nakonec začnete přeskakovat.

Vůbec se ovšem nepovedly tracky, kterými Pooley odkazuje na svá předešlá alba. Letní náladou příjemně nasáklé album Since Then (2000) se zde snaží evokovat skladba Maestral. Bohužel si ale místo "příjemně nasáklá" latino náladou nemohu odpustit spíše výraz "zamořená". I skladba The Hippest Hip, odkaz k Meridian z roku 1998, svou pomalejší dikcí, rozvláčnějším tempem, zahuštěnějšími zvuky jen prošumí okolo.

Trefou do černého nejsou ani Ianovy vyloženě klubovější věci, na které sází především v mezidobí mezi vydáváním alb. A které, přiznávám, mi vždy přišly o dost slabší než skladby obsažené na právě na regulérních albech. Zdá se mi, že Ian občas zbytečně tlačí na pilu (My Kicks), občas to přežene syrovějšími zvuky, tvrdostí, minimalismem nebo basovou linkou (Do That Thang).

Zajímavě nezní ani dva ambientně laděné spojováky: Intro a Blue Interlude. Nijak do výsledné podoby alba nezasahují, nepodílí se emociálně, nekladou nové otázky, nerozkrývají otázky již vyřčené. Skoro bych se nebál spekulovat o jejich zbytečnosti.

Asi nejvíc mě ale zklamali obě čistě vokální skladby se zpěváky Timem Fullerem (What I Got) a Robertem Owensem (Learn). Škoda, těšil jsem se na ně nejvíc.

Mám pocit, že kdyby tuhle desku vydal mladý začínající umělec, byl bych k němu asi mnohem shovívavější a recenzentsky vstřícnější. Vzhledem k Ianovým zkušenostem a umu ale chtě-nechtě musím na jeho produkci klást přísnější měřítka. Proto je moje konečné procentuální ohodnocení alba ne moc vysoké.


* recenze vyšla na stránkách www.techno.cz

Dizzee Rascal and Calvin Harris - Dance Wiv Me

Pendulum - Propane Nightmares

Aktualne.cz: Kdo se dívá na videa?

Podle serveru www.aktualne.cz nařídil americký soud společnosti Google, aby předala firmě Viacom data o tom, kdo a kdy se dívá na videa na populárním serveru YouTube.

Verdikt je součástí dlouhého soudního sporu, ve kterém Viacom, vlastník filmových studií Paramount nebo sítě televizí MTV, požaduje po YouTube miliardu dolarů jako náhradu za porušování autorských práv. Nelíbí se mu, že se na YouTube objevují i pirátská videa z jeho pořadů.

Soudce Louise Stanton rozhodl, že Google musí Viacomu předat databázi uživatelských jmen uživatelů YouTube, a to včetně údajů o tom, na která videa se dívali a kdy, a také jejich IP adresy.

Jaia - Orchestra 2.0 (Nipp remix)

Daedelus - Fair Weather Friends

Love and Beyond zadarmo

Producent Jay Haze vydal nedávno album nazvané Love and Beyond, které obsahuje 10 techno/housových tracků. Nedávno Jay tuhle desku označil jako Part 1 (první část) a rozhodl se nahrát a vypustit do světa dvě další části.

Zatímco Part 1 je k dispozici pouze za peníze, dvě další části si můžete zdarma stáhnout na stránkách www.jayhaze.com.

Jay Denham – The Truth

Člověka v souvislosti s názvem alba napadají různé věci: Chce nám Jay Denham dostat do hlavy nějaké pravdy o současném světě? Chce nás umořit politickými prohlášeními, anebo nám naznačit, že svět není tím, čím se zdá být? The Truth Is Out There? Kdepak. "Pravda" je možná trochu zavádějící název, protože tohle album si podle mě klade za cíl být vším jiným, než spolkem "mentorujících" skladeb.

Vůbec bych se nebál The Truth zařadit k soundtrackům letošního léta. Proč konečně v létě nedat přednost zábavnému, melodickému technu od člověka, který je již dvacet let nedílnou součástí scény, točící se kolem chicagské house music a detroitského techna? Proč má být neustále "léto" spojováno s někým jako jsou Judge Jules a spol?

Jay pochází z malého města Kalamazoo, které leží přesně uprostřed mezi městy Chicago a Detroit. Na jeho stylu je to víc než znát, protože skládá hudbu neukotvenou právě mezi chicagským housem a detroitským technem. O Jayovi se říká, že si bere z obou stylů jen to nejlepší. Což lze po poslechu The Truth potvrdit.

Denham zahájil hudební kariéru už v sedmdesátých letech, kdy se věnoval rocku, punku, new wave i funku. Desky začal roztáčet jako DJ v letech osmdesátých. Přestože vydal od roku 1988 kvanta singlů a tři alba, není jeho jméno známé tolik jako jména legend Derricka Maye nebo Kevina Saundersona.

Z alba The Truth vám v mozku zůstanou nejvíce zapsány spíše rychlé věci jako Heaven Only Knows nebo titulní The Truth. Kromě našláplých rovných beatů se ale Jay nebál pustit i do pomalých, sentimentální náladou překypujících skladeb (např. The World Is a Ghetto).

Zatímco na předešlých albech s vokály více méně experimentoval, na The Truth už jsou přímo nedílnou součástí "všeho". Jayovo nádherné, melodické, šlapající techno v kombinaci se soulově laděnými mužskými a ženskými hlasy zní geniálně. I jednoduše zároveň.

Z pohledu vokálů nejsou skladby vystavěny klasicky (sloka - refrén), ale zdá se jako by se melodický refrén neustále opakoval dokola a dokola. Což má za následek odpálení vašich mozkových buněk do dalekých zákoutí vesmíru.

Docela dost kritiků ovšem vyčítá Denhamovi zvuk alba, který podle mnohých zní, jako by byl nahrán před patnácti lety. Ano, s tím souhlasím. Album nezní zrovna "současně". Ale je to důvod album zamáznout nebo napsat, že "stařečkovi" z Ameriky došel dech? Samozřejmě, že ne. Jay má díky tomuto albu před současnými hitmakery stále náskok.


* recenze vyšla na www.techno.cz

Osborne – Osborne

Americký producent Todd Osborne je obdivuhodně všestranný chlapík, i když to u něj chvílemi vypadá spíš na slušnou schízu. Když se cítí jako Soundmurderer, páchá breaky hrubého zrna. Když se ale probudí coby jeho další alte ego - Osborne, c(í)tí rovné beaty jako nikdo. Na značce Spectral Sound (sublabel Ghostly International) nedávno vydal album překvapivě nazvané Osborne. Pár hitovek z něj už sice vydal coby EP, ale naštěstí je tu spousta dalších neoposlouchaných bomb.

* celou recenzi si můžete přečíst v rubrice Narovinu 41

Narovinu aneb rubrika o rovných beatech 41

Charles Webster opět v popředí zájmu, Sharam z Deep Dish je hot, Osborne je všestranný chlapík, belgický Soul Designer vydává nové album, Diome nabízí ke stažení mix, stejně tak Wicc. Face i Diome navíc prozradí své TOP 10 žebříčky desek. To vše a ještě mnohem víc v novém díle rubriky Narovinu.

* rubriku si můžete přečíst na stránkách techno.cz

Front 242 zdarma

Pokud máte rádi projekt Front 242, určitě se nezapomeňte registrovat na této stránce. Proč? Protože 15. června bude všem registrovaným umožněno stáhnout si zdarma dvě nové skladby právě od Front 242.

Mimochodem, Front 242 vystoupí tento víkend na Planet Festivalu v Táboře!

The N*gger Tape

Když v roce 2006 vydal rapper Nasir Jones aka Nas album Hip Hop Is Dead (prodalo se ho v USA 758.000 kopií), vzbudil název docela pozdvižení. V polovině července chystá Nas vypustit do světa další desku, která tentokrát pro jistotu zatím žádný název nemá. Ale měla. Ještě nedávno.

Nas si ale nejspíš uvědomil, že nápad s názvem N*gger nebyl z nejlepších. Anebo se na tom shodli kolektivně ve vydavatelství Def Jam. Ať s názvem nebo názvu, album se zcela jistě stane událostí. I díky práci producentů, kterých je zde požehnaně: Green Lantern, DJ Toomp, Mark Ronson, Dead Prez's Stic.Man, Jay Electronica, Stargate nebo Cool & Dre.

Pokud se už nemůžete dočkat poloviny července, dejte si zatím jako předkrm mixtape The N*gger Tape, který s Nasem připravil Green Lantern.

Warren G nezastřelil šerifa

Pokud se chystáte porušovat silniční předpisy, určitě sebou v autě nevozte marihuanu nebo jiné drogy. Mohlo by se vám totiž lehce stát, že čichové buňky policistů zavětří netypickou vůni linoucí se z vašeho korábu a budete mít problém. Jako Warren G. Sice neseděl za volantem auta vjíždějícího do křižovatky na červenou, nicméně držel v ruce pytel s trávou, když auto zastavili policisté. Warren G i řidič Ryan Butler byli zatčeni.

Pokud přeci jenom hodláte dopravní předpisy porušit a ještě ke všemu mít v té chvíli na klíně pytel s marihuanou, buďte si naprosto jisti, že disponujete částkou alespoň 20.000 dolarů. Jinak si budete muset posedět nějakou dobu ve vězení. Přesně dvacet tisíc totiž musel Warren G zaplatit, aby se dostal na kauci ven. Jestli při zatýkaní zpíval svůj velký hit I Shot the Sheriff není známo.

Kniha XMAG 100: Kraftwerk – Člověk, hudba a stroj

Velmi zajímavou knihu si můžete od tohoto týdne koupit v trafikách. Jmenuje se Kraftwerk – Člověk, hudba a stroj. Kniha vyšla u příležitosti stého čísla jediného magazínu o taneční hudbě u nás, XMAGu.

Publikace francouzského novináře Pascala Bussy obsahuje nejen příběh Kraftwerk, jedné z nejvlivnějších kapel vůbec, ale také historii vzniku elektronické scény - zachycující období od konce hippies až po vznik housu, techna a taneční horečku v devadesátých letech. Překlad je doplněn o obrazové historie Kraftwerk a časopisu XMAG.

V březnu 1996 vyšlo první číslo Trip2House, který v Pardubicích začal vydávat Aleš Bleha jako bulletin tehdejšího Life Klubu. Přes obarvení stránek, změny názvu na Trip, Tripmag a XMAG se původně pár okopírovaných listů změnilo v obsáhlý magazín s cd i dvd přílohami a po dvanácti letech se dopracoval jubilejního stého vydání!

Beans – Thorns

Když se někdo věnuje tak kontroverzně vnímanému hudebnímu žánru, jako je hip-hop, ale zároveň působí na známé experimentálně-elektronické značce Warp, musí na něm být něco výjimečného. MC & producent v jedné osobě říkající si Beans tuto charakteristiku splňuje na jedničku. Přesvědčivým důkazem je jeho originální a také neméně kvalitní hudební tvorba. Jak jinak by mohl svá sólová dílka vydávat na stejném labelu jako Autechre, Aphex Twin anebo Squarepusher? Jak jinak by mohl spolupracovat s lidmi a projekty jako Bill Laswell, Prefuse 73, Funkstorung anebo Dj Shadow?

* recenzi si můžete přečíst na www.techno.cz

VA - Wighnomy Brothers – Metawuffmischfelge

Minimal bývá často vnímán jako značně intelektuálská a těžko vstřebatelná hudební škatulka. Poslední dobou také slýchávám stížnosti, že se kvalita minimalových nahrávek čím dál častěji snižuje, hodně tracků zní podobně až stereotypně a vůbec už to prý celé začíná být tak trochu nuda. Jako silný protiargument oběma tvrzením by se dal úspěšně použít čerstvý kompilační mix Metawuffmischfelge producentsko-djské dvojice Wighnomy Brothers. Má něco přes šedesát minut, disponuje komplikovaným tracklistem a vyšel na kvalitní německé značce Freude am Tanzen Recordings, jejíž krédo ne náhodou zní "Nice housemusic since 1998". Shodou okolností patří právě WB.

* recenzi najdete na stránkách www.techno.cz

Crazy Penis - Love On The Line

Crazy Penis aka Crazy P vznikli coby duo Jim Baron & Chris Todd už někdy v roce 1996. Díky nepřeslechnutelnému talentu a citlivé, muzikálně vytříbené produkci rychle zdomácněli na renomovaném - dnes již bohužel neexistujícím deep-houseovém UK labelu Paper Recordings. K dnešnímu dni mají na svých producentsko-muzikantských kontech celkem pět studiových alb. To zatím poslední dostalo název Love On The Line, vyšlo po třech letech na australské značce Tinted Records a výstižně definuje zvukové cítění Crazy Penis v hudebně zajímavém roce 2008.

* recenzi si můžete přečíst na www.techno.cz

VA - Verve // Remixed 4

Když se spojí ten nejluxusnější materiál zlatého fondu světové hudby a parta současných producentů, jimž nejsou cizí slůvka jako progresivita či talent, je dost pravděpodobné, že výsledný produkt bude dostatečně atraktivní jak pro hudební fanoušky tak pro samotné umělce. To si možná řekli pánové a dámy z kultovní značky Verve Records založené vizionářem Normanem Granzvem už v roce 1956. A nemýlili se. Kompilační série Verve Remixed si velice rychle získala své příznivce po celém světě, a tak není divu, že za necelý týden vyjde již její čtvrtý díl.

* celou recenzi si můžete přečíst na www.techno.cz

Booka Shade - The Sun & The Neon Light

Ani Arno Kammermeier a Walter Merziger nemládnou. Oženit se, mít děti... jednou to přijde na každého. Jak oba přiznávají, noční live vystoupení, djing je stále ještě baví a živí. Není ale lehké skloubit denní rodinný život (manželka, děti) a zároveň noční práci v klubu. Jak se s tím vypořádat? Jak a kde nastavit hranici? Dát přednost slunci nebo záři neonových světel? A je to vůbec dobře položená otázka? Právě tohle se snaží reflektovat jejich nové album The Sun & The Neon Light.

Zdá se, že Arno i Walter hledají ve svém životě řád. Jestli se jim to daří lépe nebo hůře nemohu na sto procent posoudit, protože je neznám osobně. Ale pokud bychom tohle album chtěli brát jako paralelní rovinu k jejich vlastním životům, asi bychom měli na otázky položené v prvním odstavci reagovat ve smyslu: Booka Shade trochu plavou v nejistotě. Jinak by neměli, například, potřebu před dokončením alba vyhodit spoustu již připravených skladeb a začít znovu.

Ve srovnání s předchozí geniální deskou Movements (s hity jako Body Language nebo Mandarine Girl), vychází tohle album hůře. Ale ne o moc. Například zvukově jsou si obě alba naprosto podobná, takže pokud vám ještě v uších zní Movements, bude vám od první minuty této desky připadat vše velmi známé. Nadšení ze známého by vám ale vydrželo déle, pokud by Booka Shade kromě zvuku nabídli i nějakou výraznou přidanou hodnotu. Tímto bych nicméně nerad navodil dojem, že zde není, co poslouchat.

Sami Booka Shade mluví o albu jako o desce s filmově-tanečně-rozmáchlými kompozicemi. Je pravda, že vás podobné přirovnání napadne hned při úvodní Outskirts, a také při nájezdu druhé skladby Duke, ale pak už ten pocit zmizí. Podle mého názoru se vám ona "cinematičnost" vybaví v úvodu alba hlavně díky tomu, že jste o tom četli. Třeba právě v této recenzi.

Kromě pomalých, lehce nalomených skladeb jako Solo City, Sweet Lies nebo You Don't Know What You Mean To Me (skladbu napsal Walter poté, co vedle něj usnul jeho právě narozený syn), zde najdete experimentálnější titulní skladbu nebo veselou "country odrhovačku" Dusty Boots. Nic proti těmto výše popsaným skladbám, ale do mozku se vám mnohem více zapíšou spíše tanečnější Charlotte nebo Control Me.

Jaký je hlavní pocit z celého alba? Asi vyklidněnost. A různorodost. "Klubovno" ustoupilo do pozadí.


* recenze vyšla na www.techno.cz

Narovinu aneb rubrika o rovných beatech 40

Laurent Garnier se vrací ke svým kořenům, Housemeister je hot, 5 let Buzzin Fly, Jamajčan Stryke se stěhuje do Plastic City, Kelly Polar je intimní a citlivý, Lumiere opět ztrácí iluze. To vše a ještě mnohem víc v jubilejní čtyřicáté rubrice Narovinu.

* rubriku najdete na stránkách www.techno.cz

Kerri Chandler - Computer Games (2CD)

Musím se Kerrimu omluvit. Nedávno jsem totiž vyjádřil pochyby nad kvalitou jeho připravovaného alba. Ípíčko se dvěma ochutnávkami Plong a Kong, které vyšlo těsně před Computer Games, mě sice neposadilo na zadek, ale při zpětném pohledu musím říct, že vyslovit na základě těchto dvou skladeb tolik pochybností a Kerriho de fakto odepsat, bylo poněkud unáhlené.

Jako by můj pozek utrpěl amnézii. Copak jsem úplně zapomněl na Kerriho geniální producentské schopnosti? Copak mi už tisíckrát nedokázal, že umí složit kvalitní alba, nebo připravit kvalitní kompilace? Jistě, že mi to dokázal. Přesto jsem na základě dvou zmíněných skladeb poněkud zpanikařil. Zbytečně, to je vám asi jasné. Computer Games je totiž skvělé album.

Kerri na Computer Games vzdává poctu počítačovým hrám, které miluje, a které kdysi sám programoval. Každou skladbu staví na jiném, snadno od sebe rozpoznatelném zvuku. Všudypřítomné melodické linky se lehce rozplétají od jednoduchých, opakujících se částí, do složitých, na sebe se vrstvících explozí (většinou) pozitivní nálady. Každého musí dostat na lopatky například hned první skladba Fortran. Nádherný, letně vyklidněný deep housový track ve vás probudí příjemné emoce, kterých se nezbavíte po celý zbytek desky.

Přestože příběh o Chandlerovi a tomhle albu jako poctě počítačovým hrám najdete všude, nelze říct, že by Kerri poctu vzdával nějak přehnaně. Osobně bych řekl, že pouze v posledním roce začal hrát hry víc než dříve, a protože měl zrovna potřebu vydat desku, spojil si obě věci dohromady. A vytvořil PR text. Občasné hlášky nebo zvuky ze starých počítačových her zde sice jsou, ale spíš jen pro pobavení (i když mě zrovna nijak zábavné nepřipadají, spíše ruší). S hláškami a zvuky ale není pracováno jako v hiphopovém mixtapu, kde by zaznívaly nejspíš každou chvíli. Jednoduše: na Computer Games najdete pouze kvalitní deep housové a tech-housové skladby. Ať už složené při Tetrisu nebo ne. Těžko to někdo pozná.

Ne každý producent dokáže utáhnout dvě cédéčka (hodně producentů utáhne horko těžko i jedno). Kerri má ovšem talent, který prostě a jednoduše na jedno cédé nestačí. Každý by měl pocit, že pár věcí nebylo dopovězeno. Proto je prostor na dvoucd v případě Computer Games naprosto ideální. O to víc, co jsem o Computer Games předem pochyboval, o to víc nyní tohle desku zbožňuji.


* recenze vyšla na stránkách www.techno.cz

Fabriclive 39 mixed by DJ Yoda

Když se o někom řekne: "hulí jako fabrika", myslí se tím, že vykouří několik krabiček cigaret denně. Když se o nějakém vydavatelství řekne, že "vydává jako Fabric", myslí se tím, že vypouští do světa několik kompilací ročně.

Podle britského časopisu DJ Mag je Fabric nejlepší klub světa. Nikdy jsem tam nebyl a nejspíš se tam nikdy nepodívám, ale pokud bych mohl zvuk a kvalitu klubu posuzovat alespoň podle mixovaných kompilací vydávaných pod hlavičkou Fabric, které se navíc snaží právě zvuk klubu reflektovat, určitě nebudu proti jeho prvenství nic namítat.

A kdyby se volila nejlepší kompilace světa? No, upřímně, obě kompilační řady labelu (Fabric a Fabriclive) by byly hodně vysoko. Možná úplně nejvýš. Dohromady 80 mixovaných cédé. To už je pořádná nálož.

Třicátý devátý díl řady Fabriclive, která je věnována zalomeným beatům (hihop, dubstep atd.), připravil britský DJ Yoda. Jméno si udělal díky mixtapům How to Cut and Paste, ale tímto kouskem se zařadil, v uvozovkách, do síně slávy. Já vím, že trochu přeháním, ale nemůžu si pomoct.

O Yodovi se říká, že je to takový DJ Shadow, ale se smyslem pro humor. Což sice neznamená, že se při poslechu jeho skladeb nebo mixů budete smát a za břicho se popadat, a že bude padat jeden vtip za druhým. To ne. Spíše se budete permanentně usmívat nad zajímavými nápady, spojeními, nad nečekanými změnami hudebních stylů, nad skladbami, které nikdo jiný před tím nepostavil vedle sebe do kontrastu.

DJ Yoda se neuvěřitelně plynule a se šarmem sobě vlastním pohybuje mezi hiphopem devadesátých let, drum and bassem, grimem, zvuky z osmdesátých let, popem… jednoduše, je to mazec.

Při poslechu mixu jste prakticky neustále ve střehu. Objevujete poprockové The Coral, jste odneseni do vašeho mládí skupinou Bel Biv Devoe a skladbou Poison. Ulítnete si na dívčí skupině Salt And Pepa a jejich nezapomenutelném Push It. Anebo na něčem úplně jiném: třeba na Minnie Riperton a jejím krásném hlase ve skladbě Lovin You, kterou určitě znáte z nejrůznějších romantických filmů.

Máte rádi Londýn? Pak asi nemůžete nemilovat drum and bassové klasiky: Adam F – Circles a Dj Zinc - Super Sharp Shooter. London Is The Place For Me. London, This Lovely City. Kdo by nechtěl žít v Londýně? Tam to žije!

Jediný moment, kdy si řeknete, že by věci mohly být jinak, nastane při swingově laděné skladbě od Jurassic 5. Co na to DJ Yoda? Hned šoupne instrumentální verzi známé Sexual Healing hrané orchestrem The Hot 8 Brass Band, která vás prostě rozseká. A rozesměje.

Pokud vás snad, nedejbože, při poslechu Fabriclive 39 napadne, že to vše zní jednoduše, a že nebylo problém něco takového natočit, nevěřte tomu. Za Fabriclive se skrývá práce jako na kostele.


* recenze vyšla na stránkách www.techno.cz

4 Hero - ...Mixing

Zhruba před deseti lety založil berlínský DJsko-producentský tým Jazzanova label Sonar Kollektiv, jenž si svým osobitým přístupem k hudbě vydobyl respekt a pozitivní renomé téměř po celém světě. Fanoušci se pak každým rokem namlsají spousty lahodných a více i méně jazzy releasů. Jedním z těch opravdu povedených je beze sporu kompilační série nazvaná jednoduše ale výstižně ...Mixing. V minulosti se na ní vyznamenali sami Jazzanováci (2004) či duo Âme (2006). Každý z výše jmenovaných projektů se se svým dílem vypořádal jinak, po svém, ale pokaždé byl výsledek více než příjemný a hlavně muzikálně zajímavý. Hudební rozpětí této série si určitě zaslouží pochvalu. Uběhly další dva roky a tuhle sérku si užívám ještě o něco víc. Proč? Protože 4 Hero, tedy přesněji řečeno jedna polovina 4 Hero - Dennis McFarlane aka Dego.

* celá recenze na www.techno.cz

Funk D'Void – Sci-Fi Hi-Fi Vol. 04

Soma Quality Recordings je vynikající label, Sci-Fi Hi-Fi parádní série a Funk D'Void excelentní producent. Na čtvrtém díle kompilace, která dává vyvoleným mix-kompilátorům nezvyklou porci tvůrčí svobody (v minulosti zadiktovali Ewan Pearson, Luciano a Alex Smoke), však dokazuje, že je i skvělým djem. Tentokrát nás neuchvátila ani tak technická stránka mixu jako spíš harmonická kombinace různorodých poloh elektronické hudby - především pak rovného beatu a mistrovo citlivé nakládání se zvukem & náladami. Celý mix nemá takřka slabého místa. Ať už preferujete tanec nebo poslech, stojí to za to. Lars elegantně kombinuje placky staršího i aktuálního data, přičemž jsou jeho hlavními prostředky deep-house, tech-house a také minimal. Nebojí se však použít ani atraktivní downtempo kompatibilní s celkovým konceptem mixu. Celé je to především o pocitech – od euforie po melancholii. Intoušci si mohou popřemýšlet, citlivky si užijí své emo, tancechtiví milovníci kvalitní house music mohou zavlnit boky do nikam nespěchajícího přesto zábavného rytmu. Naleznete zde leccos. Svá dílka poskytli umělci jako Lusine, Joel Mull, Vector Lovers, H-Foundation, Beroshima, Cloud, Dirt Crew, Two Armadillos ale i vyklidněný Alex Moran (příjemné připomenutí naší oblíbené značky Glasgow Underground). Jako remixéři se vyřádili například všudypřítomný Apparat, starý známý Jimpster, neméně respektovaný King Britt i autor mixu osobně pod schízami Funk D'Void či Francois Dubois. Mistrovský kousek, málokterou kompilaci jsme si v poslední době užili víc. Jejím jediným úskalím je decentní žánrová nevyhraněnost. Máte-li rádi striktní tucky, zkuste jiný mix. Máte-li rádi zvukovou eklektiku bez předsudků, pozor na spodní prádlo. Příjemný poslech.

* recenze vyšla v rubrice Narovinu 39

Burial a DJ Kicks

Žádný výroční žebříček nejlepších alb za rok 2007 neopomněl zmínit desku londýnského producenta Buriala. A většina z nich dokonce album Untrue posazovala rovnou na příčku nejvyšší.

Letos sice Burial nové album neplánuje, nicméně přesto o sobě dá vědět velmi důrazně. Zanedlouho se totiž na pultech obchodů objeví jeho mixovaná kompilace, která vyjde na labelu !K7 pod hlavičkou populární mixované řady DJ Kicks.

Burial slibuje postavit vedle sebe techno skladby, rhythm and blues, dubstep a spoustu dalších stylů. Myslím, že se máme na co těšit.

Ghostly Swim

Jsou nejlepší věci zadarmo? Posuďte sami.

Label Ghostly se totiž rozhodl ve spolupráci s partičkou Adult Swim sestavit devatenácti skladbovou kompilaci a nabídnout ji ke stažení zdarma. Najdete na ní skladby od lidí a projektů jako jsou například Matthew Dear, Eliot Lipp, Aeroc nebo Kill Memory Crash.

Kompilaci stahujte zde.

Tracklisting
1. Michna "Triple Chrome Dipped"
2. Dabrye "Temper"
3. The Chap "Carlos Walter Wendy Stanley"
4. Dark Party "Active"
5. Tycho "Cascade" (Live Version)
6. JDSY "All Shapes"
7. Deastro "Light Powered"
8. Mattehw Dear "R+S"
9. Flyamsam "The Offbeat"
10. Cepia "Ithaca"
11. Aeroc "Idiom"
12. The Reflecting Skin "Traffickers"
13. School of Seven Bells "Chain"
14. Ben Benjamin "Squirmy Sign Language"
15. Kill Memory Crash "Hit + Run"
16. Osborne "Wait a Minute"
17. Milosh "Then it Happened"
18. 10:32 "Blue Little"
19. Mux Mool "Night Court"

Narovinu aneb rubrika o rovných beatech 39

Zavolejte SOS a dostanete pořádnou dávku progressivu, Charles Webster produkuje i mixuje, Jesse Rose je Made To Play, Funk D'Void má rád scifi, disco Justus Kohncke, západní pobřeží opět v kurzu. To vše a ještě mnohem víc v novém díle rubriky Narovinu.

* celá rubrika na techno.cz

John Dahlback – Winners And Fools

Geniální hokejový útočník si převezme puk na modré čáře, povodí dva tři hráče, obejde obránce, šoupne blafák gólmanovi a zavěsí pod břevno. Geniální švédský producent John Dahlback to dělá podobně. Ve studiu převezme vládu nad systémem, novými singly si povodí Stephana Bodzina, Ellen Allien i bratrance Jespera, udělá blafák celému labelu Kompakt a pod břevno zavěsí album Winners And Fools.

John Dahlback svými alby i stovkou singlů ukázal, že se ničeho nebojí, a že i ve třiadvaceti letech dokáže doslova pohnout elektronickým světem. Zatímco z velkého množství vydaných singlů občas vypadne nějaká "nedovařenina", jeho alba, kterých je podstatně méně, lze do jednoho označit slovem kvalitní. Včetně posledního. (Trochu Johna podezírám, že alba na CD vydává pouze tehdy, když zahltí všechny lisovny vinylů svými singly. Ostatně podívejte se na jeho diskografii, než se proberete všemi deskami, je poledne).

Dahlbackovo poslední album At The Gun Show znělo nabroušeně, naštvaně. Člověk se chvílemi bál, aby se nepořezal o ostré hrany. Doufal jsem, že Winners And Fools bude o trochu přátelštější. Více vokálů, více užehlených pop melodií, to vše na electro housovém základě. A kupodivu: přání se mi splnilo. Uznávám, že to pro někoho může být s přihlédnutím k Johnově ranější, undergroundovější produkci poněkud málo, ale věřte, že v kontextu současné produkce mnoha jiných skladatelů, je to až dost.

Hned po prvním poslechu zjistíte, že nemá cenu album moc rozebírat po estetické stránce. Byla by to ztráta času. Winners And Fools si prostě jen užívejte. Je totiž docela dobře možné, že vám na moc poslechů nevydrží. Některé skladby by mohly zaznít v progressive setu, najdete zde Felixhousovské disco, pomalé skladby ala Alan Braxe s ženským vokálem nebo Guettoviny s vokálem mužským (za ty bych Johnovi dal nejraději jednu za uši).

V každé skladbě je ke slyšení zajímavý nápad, motiv, melodická linka, ale ne každý nápad je bohužel tak silný, aby obstál natažení a rozpracování do délky pěti-šesti minut. Je zřejmé, že sázkou na uhlazenější, přátelštější album, John svůj autorský rukopis trochu rozmělnil. Ale nebuďme blázni a staňme se vítězi. Winners And Fools. Stejně jde jen o zábavu.


* recenze vyšla na techno.cz

Headtrash

Dvojici Plump DJs asi breakbeatovým fanouškům netřeba představovat. Jejich singly a alba pravidelně vyvolávají vlnu nadšení. Nejinak tomu nejspíš bude i v případě nové desky Headtrash, která se na pultech obchodů objeví v červnu. A kdyby tomu tak nebylo, o čemž silně pochybuji, určitě bude alespoň v breakbeatovém světě o čem mluvit. A to je dobře.

První singl z alba vyšel na konci minulého roku. Jmenoval se System Addict a jen tak cvičně vyhrál cenu za nejlepší breakbeatový singl roku ve výročních cenách Breakspoll. A zcela právem. Docela slušná reklama na nové album.

V žádném případě nečekejte na Headtrash moc instrumentálních skladeb. Plump DJs se chlubí tím, že připravili hodně písní s mnoha mladými, talentovanými vokalisty. Taky určitě nečekejte jednoduché, bezbarvé skladby. Funk, disco, osmdesátkový sound, balearic, punk - toť všechno označení, která Plump DJs používají pro popis alba. Taky se těšíte?

Robert Owens - Night-time Stories

Německý label Compost Records není zrovna typickým případem houseové značky. Kluci a holky z tohoto slavného vydavatelství (nepředpokládám, že by to Michael Reinboth zvládal všechno sám) však mají dostatečně hudebně otevřenou mysl na to, aby kromě futuristického jazzu, inteligentního downtempa a dalších zvukově spřízněných žánrů dali občas šanci i house music. Ovšem pokud stojí za to a má co nabídnout! A to je přesně případ novinky vynikajícího vokalisty Roberta Owense, jemuž house music doslova koluje v žilách.

* celá recenze na stránkách www.techno.cz

The Timewriter na Human Traffix

Není tomu tak dávno, kdy v pražském klubu Roxy během rezidentní houseové noci dje Loutky Human Traffix zaúřadovalo maďarské producentsko-djské duo Budai & Vic. Tento pátek jsme pak mohli přivítat dalšího statného hřebce z respektované německé tech-house stáje Plastic City. Nebyl jím nikdo menší než Jean F. Cochois aka The Timewriter. Talentovaného producenta, remixéra a dje v jedné osobě není třeba představovat, minimálně s ohledem na jeho rozsáhlou diskografii čítající hned několik alb, spoustu menších releasů a hromady oficiálních i neoficiálních mixů. Drtivá většina jeho tvorby vyšla právě na Plastic City, není tedy divu, že se v pátek večer všem fanouškům této kvalitní značky mírně zvýšil tep.

* Celý report najdete na www.techno.cz

Sleduj, jak skrečuje!

"Wow, ten chlápek je úžasnej! Sleduj, jak skrečuje!"
Jedno z povolání, kde lidé postižení epilepsií mají jasnou výhodu oproti ostatním, je být DJ.

Rádio Akropolis končí

Na konci února přestalo vysílat Rádio Akropolis. Což znamená i neodvratný konec pořadu HeavyTunes. Snažili jsme se představovat zajímavou muziku z oblasti elektronické scény, snažili jsme se mapovat nové hudební styly, vybírat kvalitní singly, alba a kompilace. Doufáme, že jsme vám pořadem HeavyTunes připravili příjemné chvilky k relaxování i objevování nových hudebních lahůdek. Chtěli bychom tímto poděkovat všem, kdo nás poslouchali a podporovali. Díky moc. Stránky www.heavytunes.cz ale nekončí. Stále zde budete nacházet zajímavé texty, novinky, poslechove mixtapy a odkazy na témata, které hýbou elektronickou scénou.

Jaroslav Zapletal & Flyboyeda

Dave má na Gahánku

Album Hourglass, které v minulém roce vydal Dave Gahan, neslavilo žádný výrazný úspěch. Jak na tom bude album remixů nazvané Hourglass Remixes si musíme počkat ještě pár dní. Tedy, my v České republice čekat nemusíme. Deska totiž vyjde pouze v USA (na vinylu a CD) a v digitální podobě na iTunes, které bohužel shodou okolností Čechům nákup muziky neumožňují.

Samozřejmě, že se přes Google dá velmi rychle tohle album najít na pirátských webech a stáhnout. Ale přiznám se, že i přes zajímavá remixérská jména (Booka Shade, Juan Maclean, T. Raumschmiere, Skream) si album takto nepořídím. Ne snad díky záchvatu poctivosti, ostatně stahovat není nelegální, ale kvůli tomu, že Gahanovo počínání stran vydávání alba jen v jedné zemi prostě nerozumím. Takže vyhlašuji tomuhle albu bojkot.

Co si ale budeme povídat... prsty na klávesnici mě při pohledu na vyhledávací okno Googlu trochu svrbí.

Dyed Soundorom

Paříž vypouští do producentského světa další zajímavé jméno: Dyed Soundorom. O jeho debutovém ípíčku nazvaném Question se začíná mluvit pouze v superlativech.

"Mám rád hodně deep vibrace, undergroundovější podobu house music a techna, odtud beru inspiraci pro svou muziku," říká Soundorom. "Hodně lidí říká, že moje ípíčko je ovlivněno zvukem Chicaga. Což mi samozřejmě nevadí, ale nebyl to můj úmysl, vyplynulo to v podstatě samo."

Přestože jméno Dyed Soundorom je vám pravděpodobně neznámé, nedá se říct, že by jen tak spadlo z nebe. U nás myslím sice nehrál, ale v Londýně, v klubech jako třeba Fabric jméno Soundorom budí respekt. Kdo slyšel Dyedův "bass-heavy underground house styl", prý nemohl zamhouřit oka ještě dva dny po akci.

Peter Pritchard: Šokovala mě cena cédeček

Jsou ceny cédéček v České republice vysoké? Jistě. A lepší to nebude. Nevím, co by se muselo stát, aby hudební vydavatelství přestala brečet na cizím hrobě (stahování mp3) a začala situaci řešit.

V Hospodářských novinách vyšel rozhovor s "obyčejným" britským učitelem Peterem Pritchardem, který v České republice pobýval, má tu řadu přátel a často se vrací. Dnes vyučuje angličtinu ve Slovenském Prešově. Na otázku Jaké jsou rozdíly v cenách mezi Británií, Českem a Slovenskem? odpověděl na prvním místě právě zmínkou o cenách CD.

"Když přijede Brit do Česka nebo na Slovensko, zdají se mu ceny nízké. Přesto ale existují věci, které se tu kupovat nevyplatí, protože jsou předražené", řekl Peter. "Šokovala mě například cena cédéček. Pět nebo šest set korun za jedno CD se mi zdá opravdu hodně. V Británii stojí běžně tak do 200 korun, navíc je tam větší výběr a spousta speciálních slev. Asi proto se v Česku i na Slovensku mnohem víc hudba nelegálně kopíruje."

Budeme s tím muset žít.

Felix Da Housecat - Radio

Computer Games

Není tajemstvím, že známý housový DJ a producent Kerri Chandler miluje počítače. Jako dítě se snažil programovat všelijaké jednoduché programy a hry typu "bílý obdélník odráží bílou kuličku a sestřeluje jiné obdélníky". Každou takovou hru nebo program doprovázel zvuk "píp", který se Kerrimu, podle jeho vlastních slov, zaryl do mozku pořádně hluboko (kdo hrál na počítači někdy nějakou hru, určitě ví, o jaký zvuk se jedná).

Kerri na konec února připravil k vydání své nové album Computer Games, na kterém se rozhodl ke své lásce k počítačům vyznat prostřednictvím housové hudby. Už z názvů skladeb je cítit, že si Kerri nedělá legraci: intro for o, ESC, Space Invaders, Echo lasers, Pong, SHOOTING, arcade nebo Reset. Musím se ale přiznat, že z ochutnávky, která vyšla na konci roku ve formě ípíčka, zrovna dvakrát nadšený nejsem.

Kerri se snaží o produkci, která se výrazně odklání od jeho dřívější hutně-deep housové produkce a vše nyní podřizuje náladě a zvukům starých počítačových her. Za experimentování a nepřešlapování na místě je třeba Kerriho pochválit, přesto si raději pustím třeba jeho kompilaci Excursions.

Piráti z Číny

Čína je zemí neomezených možností, tedy alespoň co se nelegálního kopírování a šíření hudby týká. Podle serveru ihned.cz přispívá Čína v celosvětovém měřítku k tržbám z prodeje nahrávek méně než jedním procentem. Zatímco v USA a v Evropě nepřestali hledat způsoby, jak bojovat s pirátstvím, čínské nahrávací společnosti už tuto bitvu považují za prohranou. "V Číně můžete podniknout cokoliv. Je to nejsvobodnější místo. Takže zkuste jiný podnikatelský model," radí zde fonografickému průmyslu v Číně jeden z tamějších hudebních vydavatelů. Představa zpěváka vystupujícího v tričku polepeném reklamami jak hokejový dres někomu může připadat divná, ovšem interpret, který se namísto uměleckých hledisek soustředí na výdělek, může být v Číně spokojený.

HeavyTunes, tracklist - poslední vysílání

01. Dubchild - Bumbaclart Riddim
02. Modeselektor - Déboutonner (Feat Siriusmo)
03. Proton Ft Anatea - Fear Inside (4x4 Mix)
04. Calvin Harris - Vegas
05. ILS - Hope And Torture
06. Lupe Fiasco - Streets on fire
07. Visioneers - Ike's mood i
08. Deadly Avenger - We took Vegas
09. Lil Wayne - International Players Anthem (Exclusive Remix)
10. LTJ Bukem - Switch
11. Hard-Fi - Hard To Beat (London Elektricity Remix)
12. Pendulum - Granite (Original Mix)
13. Skepta - Doin' It Again (Produced By J. Adenuga)
14. Burial - Ghost Hardware
15. Michael Jackson Feat Kanye West - Billy Jean 2008
16. Little Brother - Breaking my heart (Feat Lil'Wayne)
17. Lupe Fiasco - Superstar (Feat Matheww Santos)
18. ?
19. Frederic Galliano - Walai (Reworked by Soul Designer)
20. The Field - Evening
21. Jori Hulkkonen - All I See Is Shadows (Acid Kings Remix)
22. Sascha Funke - Mango
23. Demon and Alex Gopher present Wuz - Use Me
24. Boxcutter - Rusty Breaks
25. Matty G feat. Luv Fiyah - Nuff A Di
26. Qest - dub heaven
27. Kevin Yost - Jazz In
28. Nick Holder - A Strange Delight (broken mix)
29. Dudley Perkins & Georgia Anne Muldrow - A Tall
30. Lupe Fiasco - Paris, Tokyo
31. Sa-Ra - White! (On The Floor)
32. Vladimir 518 - Smichov - Ujezd (Feat. Hugo Toxxx A Orion)
33. Rusko - Love is real
34. Bungle - 25th Floor (DJ Marky & Bungle VIP)
35. BCee & Lomax - One Year On
36. High Contrast - Eternal Optimist

Zázraky a Anděl

Český hudební průmysl v loňském roce vykázal pokles. Tržby hudebních vydavatelství loni klesly o 12,7 procenta z 503,9 milionu korun v roce 2006 na 439,8 milionu korun, napsal server www.mam.cz. Neskrývám údiv, že ještě vůbec nějaké tržby česká vydavatelství mají. Stačí se podívat na jejich nabídku (například zde), hlavně z domácí provenience, a musí vám být jasné, že se zázraky občas dějí.

Když jsem u domácí scény je nutné také zmínit další neuvěřitelnou událost, která si říká Anděl, aneb výroční ceny Akademie populární hudby. Včera byly vyhlášeny nominace ve všech kategoriích. Vypadá to na stejnou hrůzu jako loni.

Heavy Tunes - Urban Storm

Hosty dnešního vysílání budou dj a moderator Double J ze serveru ukgarage.cz a garage/2step/grime duo Shadow D & Smack aka ISCREAM BOYZ. Těšit se můžete na aktuální urban sound (mimo jiné Bassline) a plné studio.

http://www.myspace.com/doublejtrueg
http://www.myspace.com/iscreamboys

It´s up to you

Co se stalo v hudbě za uplynulý rok? Jak rozumět proměnám současné scény? Už tradičně se v Arše sejdou hudební publicisté Karel Veselý (Reflex, A2, Musicserver), Aleš Stuchlý (Týden, festival Stimul) a Pavel Klusák (Respekt), aby na tuhle otázku odpovídali každý po svém. Po vzoru loňského tahu kapely Radiohead navíc nechává Divadlo Archa výši vstupného na divácích, tedy systémem „it´s up to you“. Minimální cena vstupenky je 5,- Kč (hodnota tištěné vstupenky). Více informací na stránkách www.archatheatre.cz.

V realitě je nuda

Také máte občas chuť na lehkou dávku deep-temného housového zvuku? Kdo by neměl. Uzavřít se do deep světa je jediná možnost, jak totálně nezešílet.

V britském Manchestru se již zrodilo mnoho geniálních kapel nebo projektů. Rejekts možná neznáte, ale pokud si poslechnete například jejich Es Kubells EP, nebudete se již chtít z deep-manchesterského světa vrátit zpět. Rejekts si získávají respekt. Zaslouženě.

"Náš temný deep zvuk je jednoznačně projevem let strávených na párties", říkají. "Cestování po světě, hraní na mnoha akcích, život za DJským pultem nás v podstatě úplně odtrhly od reality všedního dne."

Poslechněte si set, který pro vás Rejekts připravili. V realitě všedního dne je totiž nuda.

Benga - Night

Nejlepší dubstepové album roku 2007 vyprodukoval Burial. Kdo po něm převezme štafetu v roce letošním? Mnozí prorokují velkou budoucnost Bengovi, kterému v březnu vyjde debutové album Diary Of An Afro Warrior. První singl z alba nazvaný Night už nějaký ten pátek boduje na všech stranách - ve svých setech skladbu hrají třeba Erol Alkan nebo Gilles Peterson.

Z bazarů s CD přežívají jen největší

Z bazarů s CD přežívají jen největší, píší Hospodářské noviny. Zlatá éra českých bazarů s hudebními nosiči podle prodejců skončila přibližně před pěti lety. Bazarů specializovaných na prodej CD s populární hudbou tehdy v Praze bylo téměř patnáct, nyní jejich počet poklesl asi na třetinu. "Hledání zákazníka je stále těžší. Vítězí velikost a čím širší je nabídka, tím větší je i šance, že něco prodáte," řekl Petr Rákosník, majitel pražského bazaru s CD v Krakovské ulici.

Heavy Tunes, 13.2.2008, tracklist

01. Albert Joseph - Lucent BassS
02. ANS vs AIMEE MANN - JABLONEC DMNC WISE UP
03. Dub Child - Bumbaclart Riddim
04. Roxy Vs El B - 2 Bad
05. Ekaj - Splinter
06. DJ Marky & AI feat. Ben Westbeech - Shame
07. Calibre - South Self
08. Mindscape - Timecraft
09. High Contrast - Eternal Optimist
10. Ed Solo & Skool OF Thought - Music Is Music
11. The Others - Light Up Your Spliff
12. Collie buddz - Come around (Wadadda refix)
13. Modeselektor - 2000007 (Ft. Ttc)
14. Skepta - In A Corner
15. Sway - The World Is Filled (Freestyle)
16. Kolar Goi - Call 149
17. Deadbeat - Refund me
18. Justus Köhncke - Yacht
19. Gregor Tresher - A Thousand Nights
20. Aril Brikha - Otill
21. Justus Köhncke - Love And Dancing (Update)
22. Jay Tripwire - Noodle Frenzy
23. Korablove - In Sein
24. Roland Klinkenberg - Way To Go
25. Robert Owens - Inside My World
26. The Rice Twins - Can I Say
27. Galaxy 2 galaxy - Jupiter jazz
28. Ed Solo & Skool OF Thought - Feel The Music Re-Rub
29. Calibre - Free
30. Benga - Loose Synths
31. Skream - 2-D
32. 50Cent - Wobble Technology (Ans RMX)
33. Rusko - Jahova
34. Juju - Creation
35. Benga - Emotions
36. Ital Tek - Shallow sun

Chaim

V minulém roce se hodně mluvilo o producentech, kteří pocházejí z Izraele. Velmi výrazně zabodovala dvě jména: Guy Gerber s albem Late Bloomers a Shlomi Aber s deskou State Of No One. Letos se pravděpodobně bude hodně mluvit o dalším Izraelci, který si říká Chaim (www.myspace.com/chaimavital).

"Já, Guy i Shlomi sice pocházíme z jedné země, ale nedá se podle mě mluvit o nějakém jednotném zvuku, který by náš spojoval. Každý z nás byl totiž ovlivněn něčím jiným", komentuje Chaim názory, které mluví o nové hudební škatulce 'izraelské techno'. "Ano, sice spolu občas uděláme nějakou skladbu, ale pokud si poslechnete naši vlastní produkci, uslyšíte rozdíl".

Chaim rozhodně nechce být nikam zaškatulkován. Letos možná ještě nevydá album, ale určitě o něm bude hodně slyšet díky singlům, které vyjdou na labelech Bpitch Control a Turbo Records.

* tento text vyšel v rubrice Narovinu, číslo 38

Hlavou zeď neprorazíš

Velká hudební vydavatelství obviňují mnoho internetových serverů z nelegálního šíření hudebních souborů. A vynakládají obrovské finanční prostředky na soudy s těmito servery. Má jejich počínání smysl? Podle všeho ne. Hlavou zeď prorazit nelze a boj proti stahování souborů zdá se být právě takovýmto bezmyšlenkovým narážením do zdi. Hlava bude bolet. Zbyde jen velká boule.

Z logiky věci by bylo lepší, kdyby labely nevynakládaly peníze na platbu drahých právníků, ale raději na hledání nových nápadů, inovací, způsobů, jak legalizovat digitální hudbu. Bylo by lepší, kdyby labely neviděly v internetu nepřítele, ale spojence.

Nicméně dovedu pochopit, že nejde o hudbu jako takovou, ale hlavně o byznys. A tak je na obzoru další spor. Přední světová hudební vydavatelství zahájila právní kroky proti největšímu čínskému internetovému vyhledávači Baidu.com. Viní jej z porušování autorských práv tím, že poskytuje přístup k hudebním nahrávkám chráněných copyrightem.

Jak si myslíte, že tento spor dopadne? Já myslím, že jako vždy: nejvíc utrpí samotná hudba. Každý vyhraný soud ve prospěch vydavatelství sice umrtví obžalovanou stranu (server), nicméně hned se objeví jiné způsoby, kde hudbu stáhnout zdarma. Vlastně, neobjeví. Ony totiž již teď paralelně existují, akorát na ně nejsou v současnosti namířena světla reflektorů. A právníků.

A tak bohužel zdá se stále platí následující věta: velkým hudebním vydavatelstvím jde o hudbu až v poslední řadě. Paradox, že?

Moby - Alice

Moby už zanedlouho vypustí do světa své nové album. První singl naznačuje, že se Moby zase hudebně posunul trochu jinam.

Recyklace

Jaké bude slovo roku v hudební branži v roce 2008? Možná "recyklace".

Recyklace je velmi skloňovaným pojmem posledních let. Bylo jen otázkou času, kdy tohle téma ovládne také hudební svět. Na ochranu přírody začínají stále častěji myslet muzikanti i šéfové labelů. Například vydavatelství WEA a EMI Kanada začaly vydávat hudbu výhradně na nosičích z recyklovatelných materiálů.

Ani sami umělci nezaostávají pozadu: žádají nástroje, které je možné recyklovat, zajímají se, co bylo použito při výrobě obalů jejich cédéček a jak být šetrný k životnímu prostředí při koncertním turné. Díky tomu se docela dobře uživí firmy jako Reverb, které nabízí kompletní eko-servis pro muzikanty - kamiony na biodiesel atd.

Do ochrany přírody se zapojují samozřejmě kluby. Například podnik Temple v San Franciscu recykluje 71 procent svého odpadu. V letošním roce má ovšem mnohem větší a smělejší plány. Jedním z nich je například vytvoření podlahy z piezoelektrických krystalů - tím, že budou lidé na parketu tancovat, budou zároveň krystaly stlačovány a vytvořená energie bude sloužit na osvětlení.